A novinář se ptal dál: „Jistě jste byl v manželství spokojen…“ Na to farmář opáčil: „Vy jste ženat?“ Novinář že ne. „Tak se neptejte hloupě!“, ukončil rozhovor starý sedlák. I když dlouhotrvající vztahy nebývají úplně běžné, přesto o jednom vím: Hovořil jsem s mužem, co se se svou ženou seznámil ve třetí třídě. Opravdu – to jim bylo asi osm let. Děti. Od té doby ji miluje. V sedmnácti ta dívka prodělala rakovinu prsu. Ošklivá nemoc a ona tak mladičká! Tehdy navíc opravdu špatně léčitelná. Musela i na operaci, znetvořená a pro mladého muže jistě problematická. A on si ji vzal. Tak jak byla. Miloval ji. Nemohl ji opustit, když byla nemocná. Jsou spolu dalších skoro 50 let… Sotva pravidlo. Proč jsou muži jinak se ženami nespokojeni, víme. Je to jednoduché tak jako jsou jednoduší muži. Proč jsou ale zejména ženy v manželství nespokojeny vydá na vědeckou knihovnu. A bývá to tak téměř vždycky: s čím je žena nespokojena je jen odrazem její vlastní nespokojenosti se sebou samou. Kdyby dokázala poctivě říci, v čem je její vlastní – řekněme vnitřní - nespokojenost, odpadla by ta nespokojenost vnější: nespokojenost se vším, co ji obklopuje a co je jen záminkou, podstatně méně důležitou složkou celého problému. Jenomže to ženy většinou neumějí nebo nechtějí: přišly by na to, co musí samy na sobě změnit, na čem zapracovat, co se sebou udělat. Vytýkat chyby kolem sebe, zvlášť na nás, je jednodušší. My jsme ostatně hned po ruce… Už nevím, kde jsem sebral úvahu pojednávající o lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech . Je jich spousta. Odněkud ale mám přímo vědeckou úvahu na to téma: „Ve zmíněných pramenech máme náš jev „nespokojenost ženy s kvalitami muže po sňatku“ popsán, komentován, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněn, nikoliv však vysvětlen.“ (ovšem – vysvětlit to přece neumí nikdo!) A autor pokračuje o tom, že psychoterapeuti a manželští poradci používají v každodenní praxi termíny: emoční labilita ženy nedostatek sebekritičnosti a sebeovládání ženy vliv špatného rodičovského vzoru nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost tzv.Penis-Neid (závist penisu) ale i nedostatek porozumění se strany muže pro zvláštnosti citového života ženy, různost životního stylu…“ Takže jsem si mohl ušetřit všechno, co až dosud bylo napsáno. Stačí probrat jeden ten řádek po druhém. Máme co dohánět, o čem přemýšlet. Všichni. Muži i ženy. Aby se nestalo, jak si stěžovala jistá žena u soudu: „S průběhem manželství nejsem spokojena. Odpůrce jen zabírá místo v posteli někomu, kdo by si to víc zasloužil!“ Jakoby na tomhle světě bylo všechno o zásluhách! A právě v lásce! Přece ti slabí a nejnešikovnější, nejposlednější nejvíc touží po lásce. A ta ovšem nezávisí na zásluhách. Ten výrok rozvádějící se ženy u soudu nás ovšem vrací do reality. Ta je přece založena na výsledku. Ve všem 194
a všude. Vždyť ani náš učitel ve škole neslyšel na to, že jsme se učili – rozhodující bylo, že umíme. Teoreticky kdybychom uměli, nemuseli bychom se ani učit. Jenže to bez toho zpravidla nejde. Ani ženě ovšem nestačí, že se muž snažil: chce výsledky. Bylo by jí málo platné, kdyby muž přišel domů bez výplaty, jen s tím, že se přece snažil… Ženě je zpravidla jedno, jestli muž peníze, co přinesl, vydrápal v kamenolomu nebo vyloupil v bance. Rozhodující je konečný výsledek. Takový je surový svět. Není sporu o tom, že se v manželství mnozí cítí sami, opuštěni, osaměle. Opuštěni svými ideály, zrazeni svými protějšky. Určitě si za to mohou oba. Je to o komunikaci! Když vázne nebo úplně přestane, přijde prázdnota. Tak jak o ní píše Steinbeck v Toulkách s Charleym: „Syn strážce majáku byl osamělý člověk. Tím spíš, že byl ženat.“ Japonské ženy prý ale chtějí být samy. Na otázku jaký má být japonský manžel odpověděly: „Dobrý manžel je zdravý a není doma.“ Nakonec to Japonky dovedly do extrému: pořádají totiž „svatby“ pro osamělé ženy. Se vším všudy. Pronajmete si „matku“, i „ženicha“– jen na tu chvíli. Na ten vysněný moment, aby „nevěsta“ prožila ty nádherné okamžiky v záplavě bílých krajek. Stačí k tomu jen něco našich 50 000 korun. Na svatbě je všechno – kromě skutečného muže. Není to vlastně ideální? Žádné starosti s manželem, žádné omezování, žádná práce, žádné hádky. Obrovský obchod s lidskou osamělostí. Ovšem také žádné děti. Ale i to jde zařídit. Tak jako jsem slyšel dvě pyšné lesbičky. Vychovávaly spolu dítě – maminka Bohunka a tatínek Jiřina. Když se jich ptali na opravdového otce toho dítěte, opáčila Jiřina: „Vy myslíte ten biologický materiál?“ To jsme to dopracovali: jsme jen biologický materiál. Něco jako cement nebo vápno, jenže přece jen nějak aspoň trochu živý… K tomu všemu ještě Istanbulská smlouva, která se netají tím, že bojuje proti „stereotypnímu vnímání mužských a ženských rolí “. A co k doporučení shora o tom, že by bylo třeba z rodných listů odstranit „OTEC“ a „MATKA“ a nahradit termínem „RODIČ 1“a„RODIČ 2“? Nebo že tamtéž se nemá vyplňovat POHLAVÍ: to si má každý zvolit v 18 letech podle toho, co mu bude líp vyhovovat … Co k tomu všemu? Zbytečné úvahy. Nepopírám, že jsem zastáncem patriarchální rodiny. Zastáncem otce, který rodinu uživil, který byl oporou a jistotou a zastáním všech, kdo do ní patřili. Především ženy a matky. Jistě je to staromódní. Ale fungovalo to. Asi jako staré císařství. Dnes to nějak skřípe. Všechno je jinak. Lepší? Když potkám děvče, které se na mne usměje – lhostejno zda za pultem nebo na úřadě – vyvěsil bych prapor. Proto vždycky rád zajdu k soudu na podatelnu na „dvojku“, kde je veselá úřednice, co dá navíc i milý úsměv a potěší dobrým slovem. Jak je to vzácné. Dokonce i přesto, že to patří „ke kšeftu“. Dnes i prodavačky i servírky si hrají na úřad, na kasárna, kde se jen fasuje a kde veselost je jistě proti předpisu. Pak se přemáhám, abych neřekl: „Musíš být unavená vláčet se s takovým nepříjemným obličejem celý den…“ A že to některé umí zvlášť vydařeně: to prý šla do supermarketu matka se dvěma dětmi a zle na ně zlořečila, sprostě nadávala, až se hory zelenaly. Zastavil ji ten člověk z ochranky a ptá se: „Vy máte ale dvě hezké děti.To jsou 195 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284819
dvojčata?“ Ta dobrá duše na něj spustila: „Ty debile, to jsi takovej hlupák, že nevidíš, že jedno je malý a druhý velký? Jak tady můžou zaměstnávat takový blbce!“ A on odtušil: „To ne, paní, já jen nechápu, že s váma někdo moh´bejt dvakrát…“
o dějinném zlomu ve válkách mluvil v souvislosti s výzvou králů, místo „za mnou!“ veleli „kupředu! “. Mezi mužem a ženou jde také o zlom: už nemyslí a nejednají jako MY, ale rozdělí se v lepším případě na ON a ONA, v horším VON a VONA. Tím spíš, když oba zestárnou. Postupně mají k sobě dál a dál. Propast se zvětšuje…
A vracím se k Rozmarnému létu, kde majitel plovárny říká ženě, co se mu vrátila od komedianta Albertka: „Nemůže být spravedlivější stížnosti než je moje, neboť vězte, že se Kateřina vrátila.“ A obrací se k ní se slovy: „Připouštím abys zůstala, ale nesnesu tvé řeči!“ Nakonec zamručí: „Ženské jsou hlupačky, neznají duševní rozkoše přivádějíce na svět čtenáře spořitelních knížek…“
Muž odchází, když nemá důvod, aby zůstal. Nikdy to nemá být žena, kdo mu ten důvod dá. Muž zase má dbát o to, aby žena neměla důvod ho opustit. Víc však zůstávají samy ženy. Sotvakdo spravedlivě určí, proč. Chybějící či nespolehlivý partner. Ten může být i ženského rodu. Možná je východiskem, co říká kapitán Pearce v MASHi: „Chodím jenom s dívkami, které o tom neví.“
Životní stanovisko zralého muže zklamaného ženami. Je to opravdu tak: muži dá mnoho, mnoho práce, aby si zachoval iluze z dětství. Aby každá žena, co potká, byla ženou s velkým „Ž“. Je k tomu ovšem také třeba hodně velkého štěstí. A to je obtížné najít, potkat, objevit nebo docílit. Hlavně: proč se to nedaří, není jen jeho vina: jak ochotně se ženy té své mimořádnosti, výjimečnosti a předností samy zbavují! Hádavostí, klamáním, podlostmi a malichernostmi i chamtivostí. Nezískají víc než mají – naopak to spíš ztratí. Ještě si to vlastně nedokázaly ani spočítat. Nedokázaly ani objevit ztráty, které nic nenahradí: „Ubývá měsíce tak jako mne i tebe…“ A z Veršů psaných na vodu – ze staré japonské poezie si ještě připomínám: „Nevěru odpustit? Copak tě bylo dříve jen napadlo? Kterak jsi zvadlo, ubohé srdce, opadlo…“
Těžko to hodnotit, těžko přijít na kloub. Skutečností ale zůstává, že jsme v Evropské unii v rozvodovosti na 2. místě! Víc než polovina uzavřených manželství se rozpadá. Zůstává rodina, o které se mluví jako „nepojmenovaná“.
Tak jsem to bral, cítil a chápal. Postupně se ukázalo, že snad jenom já. Po čase se prokáže, že láska má jednoho největšího nepřítele: čas. Počáteční okouzlení časem opadne, zlhostejní, uvadne. Tím spíš, jak se manželé vlastně vidí málo. A nejen manželé. Lidé se prostě nestýkají jako dřív. Pamatuji si vesnici u mé bývalé kovárny, jmenovala se Kruh. Ostatně ji dobře zná i Hanička Zagorová, které jsem tam kdysi obstaral chalupu. Malá vesnička, kde ale byly tři hostince, jeden dokonce s divadlem. Tenkrát se tam (většinou) lidé nechodili opíjet, ale setkávat a dokonce hrát divadlo. To se dnes nevidí. Opíjet ještě, ale naslouchat druhému? Na to nemají ani manželé čas. Přes den jsou v práci – a těch pár chvil večer? Často se ani moc nepotkávají, i když bydlí na jedné adrese. Jak to odpověděl jeden muž druhému, když se ten ptal, jak se jeho ženě daří:“ Nevím, když odcházím, ještě spí. Když se vracím, už spí…“ A líp nežijí ani celé rodiny. Jednou, když zhasla v celém domě elektrika, sešli se všichni u svíčky v obývacím pokoji. A nejstarší syn se pak dal slyšet: „Byli tam všichni – jsou to milí lidé…“ Snad je předtím ani neznal. Když se manželé rozcházejí, zpravidla z láskyplného vztahu zbyde jen pár okoralých vzpomínek, pár fotografií trocha smetí, co stačí zamést na lopatku. Zapomněli, že i rozepjatá náruč je jen 180 stupňů… Sám jsem přesvědčen, že počátek konce je chvíle, kdy se namísto MY objeví ON a ONA. Jak jsem o tom jako 196
Bývalá ministryně spravedlnosti Kovářová sice nad tím v Lidových novinách lomila rukama, ale už neřekla, co proti tomu jako šéfka spravedlnosti udělala. Nebo aspoň jako šéfredaktorka Rodinných listů. Uzavřít, že je tradiční rodině odpískáno a tvrdit, že nová doba si žádá „novou rodinu“, je žalostně málo. Spíš než v tomhle ohledu na sebe víc upozornila svými pochybnými stížnostmi pro porušení zákona, které ji moc nevyznamenaly – a taky lechtivými povídkami pochybné úrovně. Nerozvádějí se jen mladí. K soudu přišel osmdesátiletý stařec s tím, že se musí rozvést. Soudci se to nezdálo. Ptá se: “Jak dlouho jste ženat?“ – a dostane odpověď že asi 60 let. Soudce mu domlouvá, že manželství i ve vysokém věku má přece svůj smysl a funkci a tak dál a tak podobně. Starý muž ale vysvětluje: “Víte, pane soudce, my jsme si se ženou nikdy nerozuměli. Rozvod jsem pořád odkládali kvůli dětem. Ale teď, když jsou děti mrtvý…“ O to asi jde: překonat krize, roztržky, rozdílné názory i přístupy. Kdykoli a ke všemu. Nemohou být přece stejné – vztah muže a ženy je založen na jinakosti. Na rozdílnosti jablka a hrušky. Nemá smysl se přít, které je lepší . Oba jsou ovoce. Jiné chuti, jiné barvy, jiného tvaru, z jiného stromu. V tom to ale vězí: že rozdílnost musí směřovat k barevnosti toho společenství, k jeho přepestrosti, rozmanitosti a bohatosti. Že to je komplikované a složité? Ovšem. Jako člověk sám. Jako louka plná kvítí. Jak by vypadala, kdyby byly všechny stejné? Ne vždycky to ale musí skončit rozvodem. Jsou i jiná řešení. Píše o nich starořímský Martialis v jednom ze svých epigramů: „Sedm manželů když Chloe otrávila, náhrobek jim na hrob postavila. A na něm je psáno: „Mou péčí vykonáno!“ Nikdo by, věřte, čin její, nemohl popsat výstižněji…“ K tomu stohy knih o travičkách a vražednicích, o jejich osudech a koncích, počínaje historií Borgiových a konče třeba příběhem sličné Marie Markéty d´Aubray, pozdější markýzy z Brinvilliers, co se také nechtěla spokojit se 197 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284819
svým manželem a nakonec skončila na popravišti. Jakoby nebyly elegantnější a noblesnější způsoby. Třeba umilovat se k smrti, jak o tom poměrně nedávno přinesly noviny zprávu. Kdyby to ale zase nebylo tak výjimečné, asi by o tom nepsaly…
a něžnou horečku jako kdysi, když se mi práce dařívala. A tu najednou jsem zatoužil po svém srdci, aby se podílelo na mé radosti i na mé touze. Když jsem totiž na ně vzpomínal, vzpomínal jsem jen na jeho dobré stránky a na jeho kamarádství a zapomněl jsem na všechno zlé, mrzuté a obtížné, co mi dovedlo způsobit, když jsme ještě vedli společný život. Tak přišel březen a já hledal daňový výkaz. Rozzlobilo mne velice, že daňový výkaz zmizel, poněvadž jsem platil vysoké daně bez reptání – a pomyšlení na ně mne vzrušilo natolik, že jsem začal prohledávat všecky skříně a zásuvky, ba i příborníky, prádelníky a koše. Zato místo postrádaného daňového výkazu jsem ke svému údivu našel pod prádlem své srdce, které tam moje žena v roztržitosti schovala a po celá dlouhá léta po něm ani nevzdychla. Běžel jsem k ženě a žádal ji o vysvětlení. Žena na mne něžně pohlédla a pravila:
Manželství tedy nemusí končit rozvodem. Někdy i smrtí. Karel IV. by o tom mohl vyprávět. Zpravidla je to ale spíš žena, kdo najednou zůstane sám. Kvůli nehodě, kvůli nemoci, kvůli sebevraždě – prostě ze dne na den je to všechno jinak. A že bychom na to – jak se hloupě moderně říká – byli připraveni? Sotva. Ženy přece v takové chvíli říkávají: „A co bude se mnou?“ A říkají to vyčítavě, jak si to vlastně ten zemřelý mohl dovolit, nechat je tady jen tak? Nikdy není slyšet třeba aspoň soucit, co asi vytrpěl, když umíral, proč se mu to stalo, jak se asi cítil… Ne! „Co si teď počnu?“, slýcháme. Já, já, jen já.
„Milý příteli, rozčiluješ se pro nic za nic, vždyť jsi po léta své srdce nepostrádal, ba ani jsi nezpozoroval, že je nemáš.“ Díval jsem se na své srdce, které mi slabounce tlouklo na dlani, zaraženo a uraženo. Rozlítostnil jsem se velice a řekl něžně svému srdci: „Chudáčku, srdce moje, tvůj pán byl nezodpovědně bezstarostný a zanedbával tě, ale od této chvíle se všecko změní a vložím tě zpět na tvé místo a budu tě živit a hřát jak se sluší patří.“ Žena se však polekala a varovala mne: „Milý muži, copak si nevzpomínáš, kolik škod ti nadělalo svého času? Copak si nevzpomínáš, žes neměl ani chviličku klidnou, pokud ti to nešťastné, darebné a nespokojené srdce tlouklo v hrudi? Myslela jsem jen na tvé dobro, když jsem je schovala do zásuvky. Vždyť by ti tvé srdce působilo jen nepříjemnosti. Proto je raději co nejrychleji odlož, nebo mi je vrať, abych je zase schovala. Nebo je odnesu do sejfu v bance a zamknu je tam, ačkoli podle mého mínění ta bláznivá a rušivá věc nezasluhuje tak veliké péče.“ Já jsem se ale domníval, že jsem moudřejší než moje žena – jak se muž vždycky domnívá – a způsobí tím sám sobě jen spoustu škod a nepříjemností. Proto jsem řekl zvysoka: „Srdce je mé a od té chvíle ať tluče v mé hrudi, kde je jeho pravé místo, a snad mi dopomůže zase k tomu, abych měl opět rád své knihy a obrazy.“ Moje žena řekla: „Mnohem lépe bys udělal kdybys mne poslechl, ale na moje slova stejně nic nedáš a tak ti v tom nezabráním. Nechci se tě nijak dotknout, ale jen ti připomenu, že jsi zapomínal své srdce na místech docela pochybných a přinesl sis odtamtud jen nepříjemnosti a potíže.“ Já si ale na nic takového nevzpomínal, naopak jsem podezříval svou manželku, že přehání podle zvyku žen. Proto jsem jí řekl velmi opovážlivě: „Povídáš samé hlouposti. Jak jsem mohl žít po všecka ta léta bez jeho vzrušující společnosti, aniž jsem je postrádal, ba aniž jsem vůbec zpozoroval, že je nemám. Zřejmě jsi – podle hloupého zvyku žen – závistivá nebo žárlivá na ně a proto jsi je uvěznila v prádelníku.“ Sotva bych se odvážil mluvit se svou ženou tak opovážlivě a zvysoka, kdyby mne nebylo popouzelo moje roztrpčené srdce, cítíc se opět na svém pravém místě v mé hrudi. Ale moje manželka se nerozzlobila nad mými slovy, jen vzdychla a potřásla hlavou, hledíc na mne svýma krásnýma smutnýma očima. Nicméně jsem jí neuvěřil, třebaže by bývalo lépe, kdybych jí byl uvěřil, jak každý brzo pochopí, až uslyší, co se mi stalo…“
Když zemřel manžel anglické premiérce Margaret Thatcherové, potvrdila, že je vlastně jen úplně obyčejná nemůžu teď přijít na správný výraz, abych jí moc nekřivdil a zase moc neurážel – prostě žádná emancipovaná sufražetka a „železná lady“. Prohlásila: „Nechci tu zůstat na všechno sama!“ Vždyť do té doby svého manžela zas až tak nepotřebovala, ani s ní nebyl nikdy moc vidět. Až najednou… A vdovy se zpravidla s novým stavem rychle smíří a netrvá dlouho a mají u sebe jiného ochránce, jiného sponzora, jiného – jistě lepšího – muže. Dokud ovšem ani ten jim nezlhostejní, dokud na něm nenajdou jiné nebo i stejné chyby. A situace se opakuje. Zopakovala ji přece i Chloe. Navíc je o tom starý, nepříliš dobrý vtip: Manželka sedí u lůžka umírajícího manžela a říká mu, že se nikdy, nikdy už neprovdá. Její muž ji chlácholí a utěšuje, že život půjde dál a aby to neříkala. Tak ona sleví: „Tedy aspoň rok se neprovdám!“ A on jí to zase vymlouvá, že to je dlouhá doba, aby neříkala, a tak. Nakonec po všelikém zdráhání ta žena řekne, že se neprovdá, dokud neuschne hlína na jeho hrobě. Týden po pohřbu zahlédnou návštěvníci hřbitova ženu v černém, jak nad tím jeho hrobem vytrvale mává ručníkem... Je to prostě jako v té památné uličce Manželství v Komenského Labyrintu. Stojí za to se právě teď k ní vrátit. Nebude to jiné, neumíme to ani sami se sebou, neumíme to ani se ženami – a ženy to zase neumějí s námi. Opravdu už se přestaňme divit! Nakonec to srovná čas. Jak o něm dávno říká Shakespeare: „ČAS ten léčitel lásky mé …“ Dokáže-li ovšem čas vyléčit i lásky, pak musí umět vyléčit vůbec všechno. I neštěstí, o němž Oskar Wilde říká: láska je to, čemu se po svatbě říká omyl. Samozřejmě, že si všechny potíže a problémy nakonec děláme sami. Viníme za ně ženy, ačkoli jsme to byli jen my, kdo podléhali svým iluzím a představám, které jsme si vytvořili bez jejich účasti a jistě i proti jejich přáním. Jistě ne se špatnými úmysly, ale zcela jistě vzdor realitě. Za všechny případy mluví můj oblíbený Mika Waltari ve Čtyřech západech slunce. Tady je úryvek – jako by byl o mně: „Začal jsem psát a psaní mi nebylo utrpením a bolestí a týráním jako dříve, ale bylo mi radostí a všecko ve mně jásalo, že jsem ani sebe nepoznával. Všecko ve mně plálo a žhlo – jak jsem psal – a v mozku jsem cítil tutéž lahodnou 198
199 Ukázka elektronické knihy