upozorňuje na obrácení dlouhodobě existující dělby práce na nadnárodní úrovni, kdy v minulosti byly suroviny z rozvojových zemí zpravidla vyváženy ke zpracování do vyspělých států. Z důvodu vysokých mzdových nákladů (tj. mezd a odvodů na sociální a zdravotní pojištění), vysokých cen dalších vstupů a různých regulačních opatření (např. přísné legislativy na ochranu životního prostředí a v oblasti pracovněprávních vztahů) stále více nadnárodních firem přesouvá část své produkce do rozvojových zemí, které mnohdy ještě nabídnou daňové a jiné zvýhodnění. Ve vyspělých státech v případě některých firem zůstává jen ústředí s rozhodujícími pravomocemi, příp. s výzkumnou, vývojovou a obslužnou základnou (finanční řízení, marketing, kontrakting). Ve vyspělých státech tak dochází k deindustrializaci a k přesunu zaměstnanosti i tvorby HDP stále více do terciérního sektoru. Pro některé rozvojové země (např. pro nově industrializované státy) představuje tato změna strategie nadnárodních firem významný stimul pro jejich rozvoj. Výrazným rysem počáteční fáze tohoto typu industrializace v rozvojových zemích je však její omezení na několik málo navzájem téměř nepropojených sektorů s pouze minimálními vazbami na hostitelské ekonomiky. Zatímco zastánci této teorie hodnotí změny v mezinárodní dělbě práce jako další posílení závislosti rozvojových zemí na investorech z vyspělých států, alternativně lze naopak uvedený proces považovat za první fázi difuzního procesu, neboť existují státy, které touto fází již prošly a dokázaly přejít do vyšší vývojové fáze (zejména „tygří“ ekonomiky některých států jihovýchodní Asie, viz např. Yeung 2016).
2.3.2 TEORIE NEROVNÉ SMĚNY (A. EMMANUEL) Velmi specifickou teorií, která rovněž patří do skupiny teorií závislosti, je teorie nerovné směny (unequal exchange) Arghiri Emmanuela (1972). Emmanuel kritizoval tradiční Ricardovu teorii komparativních výhod, podle které obchod probíhá ve prospěch obou zúčastněných stran, a to i v případě, že obchod probíhá mezi státy s velmi odlišnou úrovní rozvoje. Základem Emmanuelovy teorie je rozdělení států do dvou skupin – na vyspělé a zaostalé, lišící se navzájem výší mzdové hladiny. Emmanuel (1972) tvrdí, že příčinou zaostalosti rozvojových zemí jsou jejich obchodní vztahy s vyspělými zeměmi, v jejichž prospěch vzájemný obchod probíhá. Podle jeho teorie ceny zboží neurčuje nabídka a poptávka, ale výrobní náklady v místě výroby, přičemž hlavním důvodem pro rozdílnou výši nákladů mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi je rozdílná výše mezd. Odmítá tedy, že by výše mezd byla odvozena od ceny produkovaného zboží, ale naopak tvrdí, že výše mezd cenu zboží určuje. Za hlavní faktor nerovné směny Emmanuel považuje zahrnutí vysokých mezd vyplácených dělníkům ve vyspělých zemích (tyto mzdy označuje jako supermzdy), zatímco rozvojovým zemím je umožněno zahrnout jen mzdové – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284777
náklady na úrovni existenčního minima. Podle Emmanuela jsou rozdíly v objemu mezd zahrnutých v ceně zboží ovlivněny dvěma faktory. Prvním jsou rozdíly v organickém složení kapitálu (vyšší mzdy jsou dány rozsáhlejším využíváním technologií při výrobě ve vyspělých státech a odrážejí i potřebu vyšší kvalifikace). Takto vyvolané rozdíly ve mzdách považuje za objektivní a nezbytné. Druhým faktorem je rozdílná výše mzdových hladin – tu považuje za náhodnou, podmíněnou institucionálním faktorem. Odpověď na otázku, jak je možné, že za kapitalismu jsou dělníkům vypláceny mzdy vyšší než mzdy nezbytně nutné k přežití, hledá Emmanuel v oblasti mimo ekonomiku. Příčiny vyplácení supermezd vidí v morálně-psychologických důvodech, které označuje jako institucionální faktor. Velkou roli v této souvislosti přisuzuje i tlaku odborů, neboť na příkladu Británie ukázal, že k nárůstu mezd nedošlo v průběhu průmyslové revoluce, ale až později, když došlo k rozvoji odborového hnutí. Emmanuel tvrdí, že podmínkou nerovné směny je existence monopolu. Nikoli však monopolu na určitý druh zboží, ale monopolu, který si udržují dělníci ve vyspělých zemích (které označuje za dělnickou aristokracii) vůči dělníkům v zemích rozvojových. Tvrdí, že vysoká cena zboží není dána jeho povahou, ale jen tím, zda se vyrábí v rozvojových nebo vyspělých zemích. Emmanuel jako příklad uvádí švédské dřevo, které je údajně drahé jen proto, že se vyrábí ve Švédsku, nikoli proto, že by jeho kvalita byla zvláště vysoká. V okamžiku, kdy některá rozvojová země začne vyrábět zboží dosud vyráběné výlučně vyspělými zeměmi, jeho cena klesá (Emmanuel uvádí příklad textilních výrobků) a vyspělé země začnou vyrábět jiné zboží, které ještě žádná rozvojová země nevyrábí. Jako důkaz platnosti své teorie mimo jiné také uvádí, že neexistuje ani jeden případ, kdy by některá vyspělá země byla v důsledku ekonomických problémů přinucena ke snížení mezd.22 Vysoké mzdy jsou přitom podle Emmanuela klíčovým faktorem růstu, nikoliv důsledkem technického pokroku. Emmanuel (1972) dokonce uvádí, že na světě neexistuje ani jedna země, která by dosáhla ekonomického rozvoje v období, kdy měla nízkou úroveň mezd. (Příkladem těchto zemí jsou přitom téměř všechny nově industrializované země v Asii a do jisté míry i země střední a východní Evropy.) Principiální řešení vidí Emmanuel v pokud možno současném zvýšení mezd ve všech rozvojových zemích se stejným profilem exportu, v prvé fázi o cca 50–100 %, což by zvýšilo jejich tržní potenciál zvýšením koupěschopnosti obyvatel, uvedlo do pohybu ekonomiku (včetně zvýšení atraktivity pro zahraniční investice, a tedy i jejich přílivu) a umožnilo dále zvýšit mzdy. V případě, že zvýšení mezd není možné, navrhuje Emmanuel další možnosti. První 22 K této situaci však ve skutečnosti v dnešních vyspělých státech poměrně často dochází – nikoliv nominálně, ale především prostřednictvím devalvací, což se z hlediska mezinárodního obchodu rovná faktickému snížení mezd – např. 20% devalvace švédské koruny v roce 1994 či celý řetěz devalvací měn států EU v první polovině 90. let nebo výrazný pokles kurzu eura o desítky procent vůči americkému dolaru a japonskému jenu v období 1999–2000.
2. TEORIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284777
je zavedení zvláštní daně na export z rozvojových zemí (v tomto případě však sám očekává možnost odvetných akcí ze strany importérů). Druhou možností je diverzifikace ekonomiky rozvojových zemí tak, že by prostředky získané exportem byly použity k výrobě zboží nahrazující dovoz. Tím by došlo jednak k poklesu exportu, což by způsobilo tlak na světovém trhu a vedlo k růstu ceny exportovaného zboží, jednak k poklesu importu, což by přinutilo vyspělé země snížit ceny. Další možnost Emmanuel spatřuje v zavedení progresivní celosvětové daně z příjmu, jejíž výnosy by v celosvětovém měřítku plnily stejnou vyrovnávací roli, jako je tomu v případě fiskální politiky jednotlivých států. Tehdejší situaci ve světě (tj. počátek 70. let 20. století) přirovnává k situaci uvnitř vyspělých zemí na přelomu 18. a 19. století, kdy rovněž neexistoval významný vyrovnávací mechanismus. Z dnešního pohledu je paradoxní, že jako příklad státu, který se úspěšně rozvinul díky omezení nerovné směny (tedy prakticky díky zrušení zahraničního obchodu), uvádí Emmanuel Severní Koreu, která dlouhodobě trpí naprosto tristní ekonomickou situací. Kritika této teorie je poměrně obtížná, protože je prakticky celá v protikladu k základním postulátům přijímaným odborníky většiny ostatních směrů či škol. Jedná se tedy o desítky sporných bodů od obecných teoretických východisek až po uváděné sporné příklady. Za hlavní teoretický nedostatek tohoto přístupu lze považovat úplné oddělení výše mezd od produktivity práce, neboť mzdy by tak podle Emmanuelovy teorie bylo možno stanovit v podstatě libovolně (!).23 Emmanuel (1972) dále podceňuje náročnost vyspělých technologií na know-how a mezinárodní mobilitu kapitálu, který v nemalé míře plyne právě do zemí s nízkými mzdami. Z konkrétních námitek lze například uvést, že většina celosvětového obchodu neprobíhá mezi rozvojovými a vyspělými zeměmi, ale mezi vyspělými zeměmi navzájem. Existují přitom vysoce vyspělé země, které obchodují takřka výlučně s vyspělými zeměmi (např. Švýcarsko, Norsko, navíc jsou to země bez koloniálních říší v minulosti), není tedy reálné, že by své bohatství získaly na úkor rozvojových zemí. Tato teorie byla dále rozpracována dalšími autory, kteří identifikovali jiné mechanismy působící ve prospěch vyspělých zemí. Například Ernest Mandel (1978) považuje za hlavní mechanismus nerovné směny odčerpávání zisku z rozvojových zemí a jeho akumulaci a využití ve vyspělých zemích. Při aplikaci této teorie na regionální úroveň potom někteří autoři (např. Stöhr a Taylor 1981) navrhují selektivní omezení meziregionálního obchodu problémových regionů. Tato myšlenka má určitý význam pro rozvojové 23 Ačkoliv je zcela zřejmé, že za stejnou práci dostane dělník zaplaceno více ve vyspělé zemi než v zemi rozvojové (např. rozdíl mezi samotným výkonem holiče v africké zemi nebo v USA bude patrně dosti malý, ale mzdy budou bezpochyby mnohonásobně vyšší v USA), Emmanuelova teorie zcela pomíjí skutečnost, že dělník ve vyspělé zemi musí také pokrýt životní náklady a nakupovat většinu vstupů za ceny obvyklé ve své zemi. Jeho vyšší mzda tudíž nemusí nutně zaručovat blahobyt. Pro výši mezd dělníka ve vyspělé zemi bude proto rozhodující především úroveň produktivity jeho práce ve vztahu k ostatním aktivitám realizovaným v dané ekonomice.
– 100 –
Ukázka elektronické knihy