rozmluva připomněla něco z daleké minulosti. Byla doba, kdy snil o malé rodině. On by pracoval za mzdu jako oráč, žena by tkala. Jednoho vepříka by si nechali na chov. Až by se trochu vzmohli, koupili by si tři sào rýžoviště. Povzdechl, neboť si uvědomil, že je starý a osamělý. Jak ten život utekl! A co se v něm vlastně stalo? Opravdu je starý. V jeho věku už nikdo nepomýšlí na založení rodiny. Jde to s ním z kopce. U lidí jako on, kteří spolykali tolik jedů a kteří tolik strádali, a přece nikdy nebyli nemocní, je nevolnost poplašné znamení, že je tělo se svými silami v koncích. Je to přeháňka pozdního podzimu, která ohlašuje nastávající chladna a začátek zimy. Chí Phèo v duchu viděl stáří, hlad, zimu a nemoc – a samotu, která je horší než to všechno dohromady. Naštěstí přišla Nở. Kdyby byla nepřišla a kdyby dál přemýšlel, byl by se nad sebou rozplakal. Nesla košík a v něm pod pokličkou hrnec cibulové polévky. Hned v noci, když se převalovala na posteli, ji napadlo: Ten ztřeštěnec je vlastně chudák. A navíc je nemocný a sám. Nebýt jí, byl by v noci umřel. Měla dobrý pocit, že zachránila život člověka. Měla pocit, že ho má ráda jako dobrodinec obdarovaného, ale současně se mu cítila nějak zavázána. Myslela si: Kdybych ho teď opustila, byla bych nevděčnice. Koneckonců jsme spolu spali. Spali jsme spolu jako manželé. Slovo „manželé“ ji trochu přivádělo do rozpaků, ale ne že by se jí nelíbilo. Vždyť to byla tajná touha té ubožačky! Či snad v ní tělesné ukojení probudilo dosud neznámé city? Věděla jen, že chce vidět Chí Phèa. Až se sejdou, určitě si vzpomenou, co se dnes v noci stalo. Bude jim to k smíchu? Ne. Byla to vlastně hrůza! Jak může být někdo tak nestoudný! Jenom tam seděla a on si dovolil se na ni přilepit. A když se jen trochu ozvala, ten nevychovanec začal křičet. Když se to tak vezme, byla hloupá. Čeho se vlastně chtěla dovolat. Jeho nezabije ani blesk, proto se ničeho nebojí. Dobře mu tak, že se mu udělalo zle. Ovšem po takové noci musí být úplně vysílený. Musí dostat něco k snědku. Když je mu špatně, může jen cibulovou polévku. Po ní se mu uleví. Sotva se rozednilo, běžela shánět rýži. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284776
Cibuli ještě naštěstí měla. Uvařila polévku a nesla ji v hrnci Chí Phèovi. Dočista ho tím ohromila. Když se vzpamatoval, cítil slzy v očích. Protože to bylo poprvé, co mu nějaká žena něco dala. Ještě nikdy se nestalo, aby mu někdo něco dal sám od sebe. Všecko si buď vymohl hrozbami, nebo ukradl. Hleděl na misku s kouřící polévkou a ztrácel se v myšlenkách. Nở po něm potají pokukovala a nakonec se rozesmála. Podíval se na ni a zdála se mu hezká. Láska zkrášluje. Cítil radost i smutek. A kromě toho něco, co se podobalo lítosti. A kdoví jestli to lítost nebyla. Lidé často litují svých zločinů, když už nemají sílu páchat další. Nở ho pobídla, aby jedl, dokud je polévka horká. Vzal misku a zvedl ji k ústům. Jak to vonělo! Upil jednou, podruhé a řekl si, že kdo v životě neochutnal cibulovou polévku, nemá ani potuchy, jak je dobrá. Ale proč on k ní mohl přivonět až dnes? Je to prosté, řekl si, neměl jsem nikoho, kdo by mi uvařil. Ještě nikdy v životě se o mne žádná žena nestarala. Vzpomněl si na „třetí paní“, tu čertici, která ho nutila, aby jí masíroval nohy, a myslela jen na vlastní uspokojení. Kdeže by ho měla ráda! Tehdy mu bylo dvacet let. A to člověk není kámen, ale ani jen maso. Člověk nemá rád to, čím opovrhuje. Ta žena si ho volala, aby ji masíroval. Spíš se styděl, než aby tomu byl rád. A kromě toho se bál. Ode dne, kdy si totiž uvědomil, že si pro něj hospodářova paní posílá, aby dělal něco nepatřičného, vždycky se přitom třásl. Odmítnout nemohl, ona rozhodovala. Jakpak by se mohl ozvat! Jednou se na něj rozkřikla. To když viděla, že se vyhýbá určitým místům. Řekla mu: „Hlupáčku! Dvacetiletý mládenec a je už jako dědek!“ Tvářil se, že nerozumí. „Copak myslíš, že jsem si tě pozvala opravdu jenom proto, abys mi masíroval nohy?“ Když viděla, že váhá, vynadala mu. Styděl se, a milovat nemohl. Ne, ještě žádnou ženu nemiloval. Proto nad miskou cibulové polévky od Nở tolik přemýšlel. Může-li člověk najít přátele, proč si dělat nepřátele? ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284776
Když misku dopil, Nở ji vzala a znovu naplnila. Chí Phèo cítil, že je celý zpocený. Osušil si obličej rukávem kabátu, utřel si nos, usmál se a dal se znovu do jídla. Čím víc jedl, tím víc se potil. Nở se na něj soucitně dívala a vrtěla hlavou. Cítil se jako dítě. Chtěl se s ní pomazlit jako s matkou. Kdo by řekl, že je to Chí Phèo, který si rozbíjí hlavu, drásá obličej a probodává lidi? Byla to snad jeho skutečná tvář, obvykle skrytá? Nebo to nemoc změnila jeho zevnějšek i jeho nitro? Slabí lidé bývají hodní. Aby mohl být člověk zlý, musí být silný. Kdepak je jeho síla? Chvílemi si dělal starosti. Až dosud žil jen z krádeží a vyhrožování. Co s ním bude, nebude-li už na to mít sílu? Ve skutečnosti jeho síla spočívala v drzosti. Ale nejasně si uvědomoval, že jednou přijde chvíle, kdy to tak dál nepůjde. A pak bude zle! Nebesa! Jak teď toužil být čestný, se všemi se smířit! Nở by mu otevřela cestu. Když s ním může žít v klidu a míru ona, proč by nemohli i jiní? Viděli by, že také dovede být neškodný. Přijali by ho do klidné a přátelské společnosti poctivých lidí... Neklidně se podíval na Nở, jako by ji zkoumal. Stále mlčela, důvěřivě se usmívala a on pocítil úlevu. Řekl jí: „Kdyby to bylo takhle pořád, bylo by to hezké, že?“ Neodpověděla, ale její červený nos jako by se ještě zvětšil. Neviděl na tom nic ošklivého. „Co kdybys přišla sem a žila se mnou? Bylo by nám veseleji.“ Blýskla po něm očima. I skutečně oškliví lidé hezky blýskají očima, když mají rádi. Jemu se to zalíbilo a rozchechtal se. Když byl střízlivý, smál se docela příjemně. Nở byla úplně spokojená. Kolik misek polévky spořádá! Bylo mu veselo u srdce. Štípl ji, až vyskočila. Zasmál se a řekl: „Pamatuješ se ještě, co bylo včera?“ Lehce ho pleskla, jako by se jí žert nelíbil. Načpak ten ostych? I když byla ošklivá a stydlivá, líbila se mu. Myslel, že se uchechtá. Aby ji ještě víc poplašil, štípl ji silně do stehna. Tentokrát nevyskočila. Zaječela, chytila ho za krk a přimáčkla k zemi. Tak si projevovali své city a nemuseli se líbat. Proč by se líbali, když má jeden ústa rozpraskaná jako mez rýžoviště za velkého sucha ( 100 )
Ukázka elektronické knihy