98
JO H A NA
K RA L
•
T VÁ Ř
vám nemůžeme ukázat její fotografii, protože… prostě vám ji nemůžeme ukázat, ale potřebujeme vědět, jestli tu byla a jestli ji znáte,“ řekl Simon a zadíval se na Marion. Camilla si uvědomila, že kolega o zavražděné vlastně vůbec nic nepověděl, takže rychle doplnila aspoň částečně identifikační údaje: „Dívka je vysoká asi 165 centimetrů, štíhlá, věk 25–30 let, zelené oči, výrazné rezavé vlasy asi pod lopatky měla včera rozpuštěné. Žádné zvláštní znamení.“ „Ano, ta tu byla! Taková pěkná holka, hodně pihatá. Moc příjemná,“ vzpomněla si okamžitě Marion. „Byla tu s kamarádkou, taky moc hezkou černovláskou, ta se tu pěkně opila. Pomáhala jsem té zrzce přítelkyni obléknout, protože byla namol.“ „Znáte ji? Víte, jak se jmenuje?“ vyhrkla s nadějí v hlase Camilla. „Bohužel,“ zavrtěla hlavou Marion, „byly tu poprvé, obě dvě. Neznám je. Odcházely těsně před devátou. Vyprovázela jsem je na ulici a chvilku jsem se za nimi dívala. Když jsem se vrátila dovnitř, hodiny právě tloukly devět.“ Marion se zálibně zadívala na nástěnné hodiny. Určitě na ně byla jaksepatří pyšná. Simon s Camillou viditelně zvadli. Tolik si od Marion slibovali. Vypadalo to, že zná celou čtvrť kolem bistra. Marion zachytila jejich zklamání a ze srdce litovala, že jim nemůže pomoci. Zvedla se, odnesla židličku k vedlejšímu stolu, ale vzápětí se vrátila. „Počkejte,“ zamyslela se Marion, „vzpomněla jsem si, že ta černovláska se jmenuje Laura. Ta zrzka jí tak říkala, když jsme ji oblékaly a já jim nabízela, že zavolám taxíka. Řekla: Laura se potřebuje projít na čerstvém vzduchu. Ano, tak to řekla.“ Marion si byla úplně jistá. „Děkujeme,“ pochválila ji Camilla. Sice to nebyla informace, kterou hledali, ale aspoň něco. Simon se na Marion ještě jednou usmál. „Připravte nám prosím účet, zaplatím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284761
99
JO H A NA
K RA L
•
T VÁ Ř
Za chvilku byla zpátky i s účtenkou. Vypadala stejně jako ta, kterou jim před dvěma hodinami přinesl Marcel v plastikovém sáčku. Nahoře se skvělo logo bistra, pod ním částka a čas, kdy zaplatili. Na stolku nechal Simon tučné spropitné, pak pomohl Camille do bundy s beránkem a oblékl se sám. Ve dveřích ještě oba poděkovali majitelce za vlídné přijetí a zamířili k autu. „Modli se, aby za stěračem nebyla pokuta, protože…“ Camilla nestihla domluvit. „Pane komisaři! Pane komisaři!“ ozvalo se za nimi naléhavé volání. Otočili se. Marion se ve svých kytičkovaných šatech řítila středem chodníku a pravačkou mávala nad hlavou, zřejmě aby ji nepřehlédli. „Ta dáma si tě tedy oblíbila. Patrně ti zapomněla dát svoje telefonní číslo,“ ucedila jedovatě Camilla. Zastavili se a čekali, co roztomilá dáma chce. „Na něco jsem si vzpomněla,“ běžela, co jí síly a tloušťka stačily. „Tu zrzku sice neznám, ale když odcházela, zdravila se s Adamem Mazetem.“ Marion sotva popadala dech. Opřela se o zeď přilehlého obchodu s brýlemi a zhluboka dýchala. „Jste si jistá?“ zeptal se naléhavě Simon. „Naprosto. Když se oblékala, zdravil ji a ona zavolala: Ahoj Adame. Musí se tedy dobře znát, o tom není pochyb. Jinak by ho přece neoslovovala jménem.“ „Adam Mazet – kdo to je?“ chtěla vědět Camilla, ale madam Marion měla oči jen pro Simona. „Adam Mazet je novinář z Kurýru,“ Marion si založila ruce v bok tak, že zatarasila část chodníku, „chodí ke mně pravidelně každou neděli, někdy i ve všední dny. Ale v neděli je v bistru vždycky!“ „No to jste nám opravdu velmi, velmi pomohla,“ políbil jí Simon ruku a Marion zčervenala. „Ještě jednou vám nesmírně děkujeme.“ „Vidíš,“ tetelil se Simon radostí, „já to říkal. Tahle dáma potřebuje čas. My jsme jí ho poskytli a ona nám na oplátku poskytla informace.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284761
100
JO H A NA
K RA L
•
T VÁ Ř
Docházeli k autu a zdálky bylo vidět, že za předním stěračem plápolá bílý papírek. Camilla neovládla smích. „Myslím, že tu máš vzkaz od kolegů z dopravního,“ neodpustila si, když sedala na místo spolujezdce. Simon sebral lísteček, strčil ho do kapsy a shrnul výsledek cesty: „Nejdůležitější je, že máme stopu. Jedeme za Mazetem. Zavolej Bručounovi, ať ví, kam míříme, jinak si zase vyslechneme milion poznámek.“ Podívej se, Josette, už tu nejsi sama. Máme společnost! Přišla mezi nás Carolyn. Raduj se! Usmívej se na ni. Už se nebudeš cítit osaměle, když odcházím pryč. Budeš tu mít starou přítelkyni. Vidíš, je tu s námi! Duchaplná, okouzlující Carolyn bude od nynějška zůstávat s tebou. Můžete společně vzpomínat na všechno, co jste zažily. Je skvělé, že jste zase pohromadě. Hlavně nezapomeňte, že všechno je jen a jen moje práce! Pocit mého vítězství stoupá. Hodně se teď o mně mluví, celé město o mně ví, píšou o mně v novinách. Jsem důležitou osobou, obdivovanou, uznávanou, zajímavou! Jsem nejšťastnější v životě.
19. kapitola
ADAM MAZET
C
esta do redakce Kurýru netrvala dlouho. Než Camilla domluvila s Duboisem, aby nahlásila další postup vyšetřování totožnosti druhé zavražděné dívky, třikrát vytočila nějaké číslo, které nikdo nebral. Vzdychla a zastrčila telefon do kapsy. Simon zastavil přímo před redakcí.
Ukázka elektronické knihy