Onoho jara se na obloze objevila kometa. A to nevěstilo ničeho dobrého. Voda v řekách se k večeru barvila doruda, studny vysychaly a zrno plevelilo. Nejen pověrečným babám se za bílého dne zjevoval smrtonoš, tu v černém kyrysu na černém koni jako jezdec, tu zas jako lancknecht v císařských barvách s doutnákem v zubech a těžkou arkebuzou přes rameno. Sudba spustila přes obličej černý závoj a v pařátech míchala karty s barvami sedmi ran egyptských. A nebyl nikdo, kdo by tušil, že ran bude nesčetněkrát více a lidé všech stavů je volky nevolky budou násobit třiceti. V měšťanských domech obou pražských měst tou dobou kvasilo pivo, stejně jako ve šlechtických palácích rebelie. Nejdříve dům od domu, pak město od města se stavěli ti, kdož zůstávali věrni císaři, proti těm, kteří se houfovali pod korouhvemi českých stavů. Přibývalo jich. Přibývalo každým dnem, každou nocí, v nichž rebelie nabývala na síle. Říká se, že hraje-li si někdo s doutnákem v prachárně, dříve či později odskočí jiskra, co zažehne výbuch. Hráli si stavové, i hráli si Habsburkové a tou jiskrou se stalo zrušení protestantského kostela v Hrobech. Jak příznačné to jméno! Nastalý výbuch vypálil do erbu dní heraldické znamení. Zatím májový deštík svlažil dlažbu i prach královského města a opatrné sluníčko zvědavě nakukovalo otevřenými okny do sálu místodržících na Pražském hradě, kde se schylovalo k mordu. Schylovalo se k mordu, stejně tak k bouři, nejen jako k úkazu nebeskému či metafoře doby. Jako bouře se po schodišti valil dav nasupených pánů české šlechty, aby jako bouřlivý poryv rozrazil dveře dvorské kanceláře a stanul před strachem zkřivenými mordami pána z Chlumu a pána z Martinic zastupujících císaře na Pražském hradě. Soud? Ten byl ještě rychlejší jarní bouře. S prvním zahřměním byl vynesen ortel a místodržící nalezeni vinnými jako nepřátelé stavů i obecného dobrého v Království českém. Zahřmělo podruhé, i vláčeni byli davem k oknům rozevřeným dokořán jak pekelný jícen, už už připravený pozřít a nevydat. A jen co zahřmělo potřetí, řítí se z výšiny po hlavách škůdci do Jeleního příkopu podle hodnosti i důstojenství. Nejdříve Slavata z Chlumu, po něm pán z Martinic… Avšak co se sekretářem, tou krysou kancelářskou? Choulí se do lejster jak strašidlo a třese jako osikový list… Vzpomínáš, Filípku, na osiky v lomu, kde se již dávno kámen nelámal? Vzpomínáš na husté koruny stromů, které zvolnily tvůj pád do propasti? Avšak běda, třikrát běda, Filípku! Jelení příkop je holý jak prdýlka andílka a strmý jak smyk pivničního sklepa. Tak strmý, že se na jeho svazích nedaří žádnému větvoví. A notabene, co by si v takové sušině počaly osiky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284697
Inu, co s písaříkem, ať si letí za svými, smějí se čeští páni, hlomozí zbraněmi a nesou vyděšeného Fabricia k oknům. A nežli se nešťastník naděje, řítí se z hradního patra do propasti, podruhé v životě a jako tolikrát ve snech. A jako tenkrát v lomu a tolikrát v životě mu nad tělem krouží roje andílků strážníčků, aby konali svou těžkou práci. Nevděčný úkol andělíčků strážníčků, chránících dušičku ve dne v noci, ku pomoci… Nejenže odvedou všechnu práci sami, ale jejich zásluha bude pominuta a v ikonách znázorňujících velký pád hradní defenestrace budou nahrazeni Pannou Marií, rozprostírající nad padajícími roucho záchrany. Nu, tak to chodí, andělíčci strážníčci. Tak je tomu u nás na zemi. A jak je tomu v nebi, víte sami nejlépe. I nastalo, co později bylo prohlášeno miráklem. Přežili všichni defenestrovaní, s úhonou či bez úhony se dostali do bezpečí. Navzdory vůli stavů i kulí za nimi vypálených unikli všem protivenstvím, prchajíce k městu pod hradem. Nejpilněji z nich prchal sekretář Fabricius, nejdříve dolů k řece a pak kočárem rovnou do Vídně, dát císaři befel o patálii, která se ukázala být onou jiskřičkou zažehnutou v prašné věži. Výbuch, co následoval, rozmetal celý tehdejší svět. A když po třiceti letech usedl prach a zbraně vychladly, byl svět už úplně něco jiného. Nového řádu se ale Filip Fabricius nedočkal. Zemřel v tom starém, odměněn císařem za věrné služby šlechtickým přídomkem „z Hohenfallu“: Filip Platter Fabricius, rytíř z Vysokého pádu. A takto také vešel mohelnický písař do dějin.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284697
Ukázka elektronické knihy