Zapomenutý boj
zí, protože bulharské jednotky zatlačily sousední 19. rumunskou divizi. Během třídenních bojů 1. srbská dobrovolnická divize utrpěla značné ztráty (128 mrtvých, 835 raněných a 472 nezvěstných – celkem 1 435 vojáků a důstojníků).260 V důsledku ztrát, nedostatku doplnění vojenských sil, slabé obranyschopnosti spojenců navzdory dobré obranyschopnosti dobrovolníků v předchozích bojích, slabého a nekvalitního vyzbrojení, se dobrovolníci už po bojích u Amzače začali zabývat otázkou smyslu svého boje v Dobrudži.261 V období od 22. do 27. října se celá Dobrudžská armáda, včetně 1. srbské dobrovolnické divize, neustále stahovala a divizní jednotky nedostaly tři dny stravu. „Početní stav pluků je kolem 400–500 pušek,“ informoval 23. října 1916 plukovník Stevan Hadžić. Téhož dne oznámil poručík Vesnić, že se: „na boku objevila nepřátelská kavalerie.“ Vojáci byli vybaveni méně než stem nábojů na pušku a asi 30 až 40 dělostřeleckými granáty na jedno dělo, a přitom byly jednotky několikrát vystaveny nebezpečí obklíčení.262 Dne 23. října 1916 obsadily nepřátelské oddíly Konstanci a brzy poté i Medžidiji. Ruské a srbské jednotky dostaly rozkaz stáhnout se k Tulceji, zatímco rumunské oddíly ustupovaly k Braile.263 Velitel divize plukovník Stevan Hadžić vydal 27. října 1916 rozkaz, aby divize zajistila most u Isacceje a trajekty u Tulceje a Izmajlu, ale velitelé pluků a brigád odmítli rozkaz provést s odůvodněním, že: „Divize není schopná splnit jakýkoliv bojový úkol.“264 Boje v Dobrudži, kterých se účastnila 1. srbská dobrovolnická divize, trvaly 34 válečných dnů, od září do října 1916. Tato srbská jednotka během bojů vykázala ztrátu 53 % z celkového počtu vojáků, respektive 9 349 vojáků bylo vyřazeno z činnosti (722 mrtvých, 6 147 raněných a 2 480 nezvěstných).265 Z celkového počtu nezvěstných se 657 dobrovolníků našlo později v záložním praporu, protože po bojích o Kokardžu a Endže-Mahalu byli jako ranění evakuováni do Oděsy.266 Naproti tomu 1. srbská dobrovolnická divize vyřadila z boje na 14 800 bulharských MAKSIMOVIĆ, V., c. d., s. 161–162. Tamtéž, s. 144. 262) Tamtéž, s. 166–171. 263) COROBAN, C., c. d., s. 105. 264) Jugoslovenski dobrovoljački korpus, s. 115–116. 265) Přehled ztrát 1. srbské dobrovolnické divize za operací v Dobrudži, Izmajl listopad 1916. Jugoslavenski dobrovoljci u Rusiji 1914–1918, s. 138–139. 266) Jugoslovenski dobrovoljački korpus, s. 122. 260) 261)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284688
Dobrudža
Dobrudžské bojiště po skončení bojů (sbírka autora).
vojáků, ukořistila čtyři dělostřelecké baterie, 8 kulometů a 1 540 pušek.267 Za projevené hrdinství získala tato jednotka 3 297 vysokých vyznamenání – 733 srbských, 1 675 ruských268 a 889 rumunských.269 Po těžkých bojích na dobrudžské frontě přešla 1. srbská dobrovolnická divize na levý břeh Dunaje u Isacceje a v listopadu 1916 dorazila do Izmajlu. Stav vojáků byl po nelítostných krvavých bojích velmi špatný. Z hlášení podplukovníka Dragutina Milutinoviće, velitele 2. pěšího pluku, zaslaného 11. listopadu 1916 veliteli 1. brigády, vyplývá sice vysoká morálka dobrovolníků na počátku bojů v Dobrudži, ale „definitivní ztráta ducha a smyslu pro další boje, pokud by se vedly za stejných okolností jako dosud“. Kromě zdůraznění špatného vyzbrojení vojáků a slabého materiálního vybavení („veškerá vojenská válečná výzbroj vojáků je opotřebovaná, výstroj obnošená, vetchá a polorozpadlá“) podplukovník Milutinović podtrhl i významný pokles vojenské morálky. („Nikdo MAKSIMOVIĆ, V., c. d., s. 176. STOJAKOVIĆ, M., 80-godišnjica formiranja 1. srpske dobrovoljačke divizije. In: Dobrovoljački glasnik č. 7. Beograd 1996, s. 26. 269) MILIN, Mihailo, Srbi dobrovoljci na ratištu u Dobruci 1916. In: Dobrovoljci u oslobodilačkim ratovima Srba i Crnogoraca. Beograd 1996, s. 135. 267) 268)
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284688
Zapomenutý boj
Odjezd raněných příslušníků 1. srbské dobrovolnické divize sanitním vlakem za doprovodu britských zdravotních sester do Oděsy. Začátek listopadu 1916 (sbírka autora).
nedokázal pochopit a porozumět smyslu a cíli těchto krvavých bojů, v nichž se zbytečně vydával napospas výkvět srbských a jihoslovanských sil. Jako první vyvolal pochybnost nezkušený a nevojenský přístup rumunského vojska. […] Všechna tíha bojů padla na naše bedra, protože Rumuni utíkají a Rusů je málo.“) „Náš ústup od Endže-Mahaly až do Isacceje je smutným obrazem úpadku vojenského ducha i řádu,“ hlásil podplukovník Dragutin Milutinović. „Důstojnický kádr byl slabý, vyčerpaný a bezmocný. […] Z hladu a příšerné únavy byli vojáci vyčerpaní na smrt. Opouštěli řady svého vojska, zaostávali, odpočívali a poté se snažili dohnat svou četu, jiní bloumali vesnicemi a hledali, čím utišit hlad, mnozí z nich cestou kleli a nadávali svým velitelům.“ „Důvodem takovéhoto postoje důstojníků a vojáků není ani zbabělost, ani neposlušnost, ani útěk před smrtí […], ale pocit, že se poslední srbské a jihoslovanské síly ničí a lámou v krvavých bojích na cizích polích a cizí účet, to je to, co je děsí a co nedokážou snést.“270 Hlášení č. 188 velitele 2. pěšího pluku 1. srbské dobrovolnické divize veliteli 1. brigády, Nova Njekrasovka 29. říjen (11. listopad) 1916. Jugoslavenski dobrovoljci u Rusiji 1914–1918, s. 112–118. 270)
100 Ukázka elektronické knihy