Když se ozval ten známý zvuk, oba věděli, že je setkání s tím netvorem nemine. „Tak teď to bude, kdo z koho,“ procedil Janusz mezi zuby a připravil si svou zbraň. Černozelený tvor si jich všimnul a vyrazil proti nim. Janusz i Radesz si připravili zbraně, a když se přiblížili na několik metrů k té obludě, začali střílet. Radecz u své M16 použil i granáty. Sss! Ozvalo se syčení a pak už jen přehlušující se střelba. Kusy podlahy a zdiva se odlamovaly a odlétávaly do všech stran.
***
Když střelba skončila, oba střelci počkali, až se prach a dým usadí. Zbraně měli stále připravené. „Kde je?“ vyhrkl Radesz. „Netuším,“ odvětil Janusz a díval se do stran. „Přece není možný, aby se jen tak vypařil,“ dodal Radesz a vykročil k místu, kde byla hotová spoušť. Po chvilce si Janusz všiml, že v jedněch pootevřených dveřích je na futrech krev. „Tam!“ ukázal ke dveřím. „Utekl!“ vyhrkl Radesz a vyběhl vpřed. „Radeczi, stůj!“ vykřikl Janusz, ale Radesz už ho neslyšel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284669
Proběhl dveřmi a zmizel v místnosti, ve které problikávala zářivka. Ozval se výstřel. Krátce na to výkřik. Byl lidský, takže patřil Radeszovi. „Sakra!“ zaklel Janusz. Pozvedl M16 a rozhodl se vběhnout do místnosti, odkud uslyšel Radeszův výkřik. „Je po něm!“ Zastavil ho ženský hlas z konce chodby. „Cože?!“ ohradil se Janusz. „Jen říkám, že je po něm,“ řekl hlas, který dostal podobu. Madam Warczycká. „Vy žijete, on vás nezabil?“ udivil se Janusz. „Ne.“ „Zřejmě máte své kouzlo,“ zaculil se. „Ovšem,“ dodala a rukou ukázala k východu. „Chcete utéct? A co on?“ „On se o sebe dokáže postarat.“ „Jo, to jsem před půl hodinou viděl.“ Janusz vyrazil ke své šéfové. „Vrátí se do lesa. Víme, kde ho hledat,“ dodala madam Warczycká a jako první vyrazila po kulatém schodišti do suterénu, kde stálo černé terénní vozidlo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284669
13. Trutnov, Šímův byt, o
několik hodin později
Danny seděl v houpacím křesle, které si Šíma pořídil asi před třemi roky, když se chtěl při čtení knihy houpat. Šíma oddychoval na otomanu. „Sedíš tu dlouho?“ zeptal se Šíma, když procitl. Otevřel oči a uviděl Dannyho, jak se houpe na jeho křesle. „Dvě hodiny,“ odvětil Danny. „Už mě nebolí hlava.“ „A co tvá paměť?“ „Mám tam pořád nějaké díry.“ „Kde jsou ostatní?“ „Jak ostatní, odjel jsem jenom se Zdendou Hrazdilem.“ „Bohužel, Šímo. Vyrazili jste dvěma auty. Zdenda, Mirek, Lešek, Luboš, Bláha, Tonda a ty.“ „Kde jsou ostatní?“ „To se právě snažíme zjistit.“ „Proč si ale pamatuji jen Zdendu?“ „Netuším.“ „Šli jsme přes hranici…“ „…do Polska?“ „Ano.“
Ukázka elektronické knihy