Nemohl jsem nic dělat. Nápady došly. Možnosti se vyčerpaly. Mohl jsem jen ležet a doufat, že to skončí rychle. Neprosil jsem o milost. Ani v duchu. Nebál jsem se Smrti. Nebál jsem se ničeho. Jen jsem, nevím proč, nechtěl zemřít. Pokoušel jsem se odvalit, ale nehnul jsem se z místa. I druhá ruka byla k nepotřebě. Byl jsem zbaven končetin. Nosferatu se schoval. Zbyl jen Štern, bezbranný a vydaný Sfinze napospas. Dávala si načas. Vytrhla kosti zaražené v hrdle. Zakroutila hlavou, jako kdyby chtěla uvolnit ztuhlé krční svaly. Pak zaútočila. Hlava se řítila. Jak rozjetá Suzzane, když se rvala se závějemi sněhu. Silná a drtivá a strašná. Chtěl jsem na ni zařvat, chtěl jsem ji poslat do Pekla, chtěl jsem ji proklít, ale nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Byla těsně nade mnou. Na zlomek vteřiny jsem ucítil páchnoucí dech. Pak odletěla stranou. Viking. Jeho máchnutí sekerou mi zachránilo život. Stočil jsem oči ve vyschlých důlcích. Stál za mnou. Zprudka oddychoval a pozoroval Sfingu. Připraven znovu udeřit, kdyby se o cokoliv pokusila. Tělo bez hlavy kleslo na zem. Žádné posmrtné pohyby. Žádná touha dokonat drápy to, co tesáky nezvládly. Ležela bez hnutí. Mrtvá. Hlava se válela vedle. Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Viking zastrčil sekeru za pás. Sehnul se a vzal zbytky mého těla do náruče. „Chvíli tě ponesu, Šterne. Jen kousek. Pak zas bude všechno v pořádku. Věř mi. Nic nedělej. Věci jsou tak, jak mají být.“ Nepřel jsem se. Držel mě v obrovských pažích. Silných a neporazitelných. Držel mě lehce, jako bych nic nevážil. Vykročil. Šel po Cestě. Byl klid. Jemně se mnou pohupoval. Poslední zbytky tkáně mizely. „Vydrž, Šterne. Musíš ten rozklad zpomalit. Ještě chvíli. Nevzdávej to.“ Potopil jsem se. Zadržel dech a zkontroloval tělo. Zkontroloval to, co z něj zbylo. Viděl jsem ztrouchnivělé orgány, které vypovídaly službu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284659
Zkousl jsem obnažené zuby a vůlí se snažil zablokovat devastaci, která si mě podmanila. Zpomaloval jsem rozklad. Stavěl překážky. Sabotoval přeměnu. Nedokázal jsem mnoho. Ale čas jsem získal. Věřil jsem Vikingovi, že ví, co dělá. Nebyl tu nikdo jiný, komu bych mohl věřit. „Jsme tady, Šterne.“ Viking mne položil na zem. Chvíli se nic nedělo. Pak jsem ucítil, jak se věci začínají vracet. Jak se Čas zastavil, otočil a začal couvat. Jak se to, co bylo zničeno, opět skládá dohromady. Procházel jsem znovuzrozením. Stával jsem se sám sebou. I když jsem nechápal, proč jsou věci kolem mě tak, jak jsou. Ležel jsem na Cestě. Proces obnovy pomalu dobíhal. Byl jsem zase kompletní. Poslední ostrůvky chybějící kůže se zaplňovaly. Všechna tkáň na svém místě. Tělo fungovalo. Cítil jsem se odpočatý. Pomalu jsem se zvedl. Rozhlédl se kolem sebe. Vzadu za mnou byla poloprůhledná stěna. Oddělovala tu část Cesty, kde jsem málem skončil. Kde mě mrak téměř pohltil a Sfinga dorazila. Přede mnou klesající Cesta. Rovná. Dole v mělkém údolí zatáčela. Míjela skalní ostroh, který jako by vyrůstal z propasti na pravé straně. Viking zmizel. Nechápal jsem, proč se objevil, když jsem ho nedávno zabil. Nesnažil jsem se přijít na to, proč to tak je. Neměl jsem na to čas a nepřišlo mi to důležité. „Měl bys jít dál, Šterne. Zatím ti to jde dobře.“ Ohlédl jsem se. U poloprůhledné stěny stál Kabala. Pokynul mi rukou, ať pokračuji. Poslechl jsem. Nevím, jestli mi to šlo dobře. Dvakrát jsem málem zahynul. Dvakrát jsem potřeboval pomoc. Jinak bych tu už nebyl. Možná na to nemám. Možná teď přijde něco, co bude opět nad mé síly, a nikdo se neukáže. Možná. Vytěsnil jsem pochybnosti. Soustředil jsem se na chůzi. Šel jsem prostředkem Cesty. Šel jsem opatrně, ale neloudal jsem se. Přišlo mi, že je jedno, jestli se budu každý krok rozhlížet kolem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284659
sebe. Jestli budu váhat, zdali mám jít dál. Jestli má něco přijít, přijde to. Na mém chování až tak nezáleží. Prošel jsem kolem skalního ostrohu. Cesta dál stoupala. Docela příkrý kopec. Zdolal jsem ho. Došel jsem na vrchol. Pode mnou další údolí. Nevadilo by mi, kdyby nebylo zaplavené vodou. Tůň. Nebo spíš jezírko. I když po obou stranách Cesty byla propast, voda se v něm držela. Jako kdyby byla ohrazena skleněnými stěnami. Nebo nebyla ohrazena ničím a nevylila se proto, že to tak měla dané. Byl jsem na Cestě. Zde věci fungovaly po svém. Došel jsem ke břehu. Klidná hladina. Protější břeh zhruba třicet metrů daleko. Netušil jsem, jak je jezírko hluboké. Brzy to ale zjistím. Ani jedna vlna. Nic. Bylo bezvětří. Hladina spala. Jako kdyby byla přikrytá vrstvou oleje. Sehnul jsem se. Ponořil prst do vody. Byla studená, ale ne moc. Vytáhl jsem ruku. Voda stékala a dopadala v kapkách na zem. Přišla mi normální. Přešel jsem k okraji Cesty. Sebral kámen. Hodil ho na hladinu. Dopadl. Žádný zvuk. Pouze vzedmutá kola. Rozbíhala se. Mizela. Soustředné, za sebou jdoucí vlny. Hladina opět ztichla. Pak se objevila nová vlna. Žádný kruh. Byla rovná. Pohybovala se. Opsala ovál a zmizela. Problém nebude ve vodě samotné. Problém bude v tom, co se v ní skrývá. Do vody se mi nechtělo. Netušil jsem, co v ní je. Možná přítel, možná protivník. Ale ať v ní bylo cokoliv, nechtělo se mi tam vlézt. Nedokázal jsem dýchat pod vodou. Nedokázal jsem bojovat pod hladinou stejně jako na pevné zemi. Voda byla čistá, ale tmavá. Neviděl bych nic. Ten, kdo v jezírku žije, je na tom určitě lépe. Neměl jsem zbraň. Poprvé jsem si uvědomil, že se nemám čím bránit. Když nepočítám prázdné ruce. Měl jsem si dojít pro nůž. Měl jsem si vzít meč. Něco. Vlezl jsem na Cestu a vůbec mi nedošlo, jak jsem zranitelný. Teď už bylo pozdě něco měnit. Musím dál. Ale do vody nechci. Vzal jsem další kámen a hodil ho na hladinu. Vyvolal jsem soustředná kola. A opět se objevila rovná vlna. Zakroužila a zmizela. Takhle se daleko nedostanu. 100 Ukázka elektronické knihy