AMANDA McCABEOVÁ
ženě. Williamově pověsti by to však ani trochu neprospělo. Musel se sám sobě vysmát. Má na starost bezpečnost královského páru v Paříži a svou vlastní budoucnost. Nic jiného by ho nemělo zajímat. Nesmí dovolit, aby něco odvádělo jeho pozornost, jak se to často stávalo princi. Nesmí zapomínat na své lepší já. Nemůže vést nějakou ženu stejnou cestou životem, jakou si prošli jeho rodiče. „Ano, pane, lady Alexandra je má sestřenice. O princezně vždy mluví s velkým nadšením a vděčností, že se k ní chová tak laskavě.“ „Ano. Je vždy velmi zdvořilá. Navíc je opravdu krásná, velmi krásná. Myslel jsem že by se mohla vdát za jednoho z mých synovců, ale působí jako příliš plaché stvoření. Jak může nějaký muž vědět, co se takové ženě honí hlavou? Velmi znepokojivé.“ „Máte pravdu, pane, lady Alexandra je trochu plachá. Myslím, že by byla raději, kdyby se její případný sňatek o rok, dva odložil.“ „To je škoda,“ usmál se Bertie a v očích se mu lišácky zablesklo. „Takže sám jste o sňatku se svou sestřenkou neuvažoval, Blakely?“ „Pochybuji, že bychom se k sobě v tomto směru hodili, pane,“ odvětil opatrně William. „Moudrá úvaha. Mí rodiče byli příbuzní, víte. Otec říkával, že bychom do rodiny potřebovali dostat trochu tmavovlasé a tmavooké krve.“ Zadíval se na svou manželku. „Předpokládám, že měl na mysli něco takového.“ Před Williamovým vnitřním zrakem se objevily čokoládové oči Diany Martinové. „Zatím jsem nepotkal tu pravou, pane.“ Bertie se srdečně zasmál. „Výtečně. Nikdy se v tomto ohledu nevzdávejte. V mládí mi sestra neustále podstrkovala kdejaké německé dlouhonosé princezny, ale já jsem byl rozhodnutý, že si počkám 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284634
PAŘÍŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
na to nejlepší. A taky jsem to udělal, dokud jsem nepotkal svou krásnou Alicky. Nikdy jsem toho nelitoval. Přesto nečekejte příliš dlouho, chlapče! Potřebujete manželku, která vám zařídí domov a dá děti. Ty naše umí občas pěkně lézt na nervy, to uznávám, ale mám je rád. Obzvlášť teď, když dorůstají.“ „Mé osobní potřeby jsou velmi skromné, pane. Každá žena by se se mnou do týdne začala nudit.“ Nebo by propadla beznaději jako jeho matka. Princ se zasmál. „I já jsem míval skromné požadavky, ale to už je dávno. Ani vy u toho nezůstanete, Blakely, ne, pokud je to, co o vás říkal Lansdowne, pravda. Budeme vás potřebovat velmi dlouho.“ „Budu rád, když vám budu k užitku, pane,“ usmál se William. „Snad by vám s hledáním vhodné ženy pomohla má choť. Jistě zná dívky, které vědí, jakou roli v diplomatickém světě zaujímají manželky velvyslanců,“ zamyslel se princ. „Pokud ovšem,“ pohlédl potutelně na Williama, „nemáte už jednu, dvě v merku, jak se říká.“ A znovu tu byla Dianina tvář rozzářená nadšením, když ji vedl na parket. Sladkost jejích rtů. „Zatím ne, pane.“ „Jak myslíte,“ pokrčil Bertie rameny. Jakoby mimochodem přistoupil k Williamovi blíž. „Potřebuji, abyste se mi na něco podíval, Blakely. Ještě před večeří s Wavertonovými,“ pronesl tlumeným hlasem. „Zajisté, pane.“ „Jde o pavilon, kde má být vystavena Hvězda východu. Požádal jsem o několik úprav, než ho mahárádžovi lidé vystaví.“ Vytáhl z náprsní kapsy saka složený list papíru a podal ho Williamovi. „Tak málo lidí má ponětí o estetice a bezpečnosti.“ William pohlédl na náčrtek osmistěnného pavilonu a po chvilce přikývl. „Dohlédnu na to.“ „Báječný chlap,“ poplácal ho Bertie znovu po 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284634
AMANDA McCABEOVÁ
zádech, než zamířil ke své manželce. William vyklouzl z pokoje provoněného růžovým parfémem, vděčný, že se může nadechnout čerstvého vzduchu. Venku se začalo ukazovat slunce. Mraky odvál vítr a po azurově modré obloze se proháněla hejna holubů. Teplo vylákalo do ulic o to víc lidí. Mnozí z nich mířili na výstavu a odevšad se ozýval smích a vzrušené výkřiky. William se vnořil do davu. Vzduch voněl zázvorovými koláčky z pojízdných občerstvení a drahými voňavkami dam v sametových šatech. K uším mu doléhala směsice jazyků; francouzština se slévala s němčinou, angličtinou a několika dalšími, které neznal. I na oblečení kolemjdoucích byla patrná rozmanitost – vedle hedvábí byly ženy oblečené v šatech z bavlny, vlny i lnu a zdobilo je peří, honosné šperky i obyčejnější stuhy. Princ má pravdu, pomyslel si William. Svět se jim zmenšoval před očima. Náhle zahlédl postavu mířící ke vstupu na náměstí Trocadéro. Byla drobná, štíhlá, a právě si stoupla na špičky, aby podala peníze výběrčímu v okénku jedné ze vstupních bran. Přestože byla oblečená podobně jako jiné dámy, vlasy, které jí splývaly po zádech zpod kloboučku ozdobeného pery okamžitě přitáhly Williamovu pozornost. Vlasy barvy ohně. Překvapeně zamrkal. Pravděpodobně se z myšlenek na Dianu Martinovou zbláznil do té míry, že ji už vidí všude. Když se však dáma pootočila, aby otevřela krajkový slunečník, zjistil, že se nezbláznil. Měl před sebou skutečnou, živoucí Dianu Martinovou. Tvář pod krempou kloboučku jí zářila nadšením, stejným, jaké zaplavilo Williama z pouhého vědomí, že ji znovu vidí. Rychle k ní zamířil a snažil se sám sebe obelhat tvrzením, že to jediné, o co mu jde, je její bezpečí. 100 Ukázka elektronické knihy