usměvAvé pytle smrti
99
Sedl jsem tedy na kolo a zajel k našim uměleckým známým, kteří bydleli ve velikém domě. Oba byli malíři a každý pracoval ve vlast ním patře, a když mě tam provedli, uznal jsem: „Máte štěstí – tohle je výborné.“ Phyllis odpověděla: „Dům vedle je na prodej,“ a tak jsem se tam podíval. Byla to nárožní stavba ještě prostornější než ta jejich. Na ceduli jsem si přečetl jméno realitní společnosti Osakow Realty, hned jsem tam vyrazil a představil se kypré paní v maličké kanceláři. Zeptala se: „Co pro vás můžu udělat?“ „Kolik stojí ten dům v Poplar Street číslo 2416?“ zajímal jsem se a ona odpověděla: „Hned se na to podíváme, Davide.“ Otevřela záznam ník a četla: „Má dvanáct pokojů, tři podlaží, dvě arkýřová okna, krby, suterén, kamna na topný olej, zahradu a strom. Stojí tři tisíce pět set dolarů a záloha je šest set.“ Rozhodl jsem: „Kou pím ho,“ a bylo to. Dům stál na hranici ukrajinské a černošské čtvrti, a třebaže ve vzduchu tam jednoznačně visely násilnosti, výborně se hodil pro natáčení Babičky, takže jsme měli štěstí. S Peggy jsme si ho oblíbili. Než jsme ho koupili, scházeli se tam komunisté, a proto jsem pod linoleem našel vrstvu všelijakých komunistických novin. Podlaha byla z měkkého dřeva, a tak než položili lino, pokryli ji vrstvou novin. To linoleum bylo už hrozně staré, takže jsem ho postupně likvidoval, a jednou jsem zrovna pracoval v přední části domu, když jsem zaslechl hluk, jako když se valí povodeň. Bylo to zvláštní, opravdu neobvyklé. Vytáhl jsem roletu, podíval se ven a spatřil na ulici deset tisíc pochodujících lidí. Vyděsilo mě to. Toho dne zastřelili Martina Luthera Kinga. Do kina nás to netáhlo. Občas jsem zašel do Band Boxu, umě leckého kina, kde jsem se seznámil s francouzskou novou vlnou a dalšími věcmi, ale nechodil jsem tam moc často. A třebaže jsem sám taky natáčel, nepřipadal jsem si jako člověk z branže. To ani omylem! Můj kamarád Charlie Williams byl básník, a když viděl Abecedu, tak jsem se ho zeptal: „Je to artový film?“ Odpověděl: „Ano, Davide.“ Nevyznal jsem se v tom. Moc se mi líbili Bonnie a Clyde (Bon nie and Clyde), ale za to, že jsem začal nosit slamák s promáčklou střechou, co má tvar jako Stetson, tenhle film nemohl. Začal jsem ho nosit proto, že ho měli v Goodwillu. Když tenhle klobouk smekáte,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284530
100
MÍSTO SNĚNÍ
musíte ho vpředu trochu zmáčknout, takže se časem začne rozpa dat. Stetsony, které jsem si pořizoval, už byly staré, sláma se z nich brzy vylámala a pak se v nich udělala díra. Na hodně fotkách mám děravý klobouk. Koupil jsem si dva nebo tři a měl jsem je hodně rád. Charitativní obchod Goodwill ve Filadelfii byl neuvěřitelný. Něco jsem potřeboval, třeba košile. Vyrazil jsem po Girard Avenue k Broad Street, kde stál Goodwill s policemi plnými košil. Čistých. Vyžehlených. Některé byly dokonce naškrobené! Bez poskvrnky. Jako nové. Vybral jsem si tři a nesl je k pokladně. Kolik to dělá? Tři cet centů. Nebo jsem si chtěl koupit chirurgickou lampu. V Good willu je měli taky, s veškerým příslušenstvím, a tak jsem jich do obývacího pokoje pořídil patnáct. Zůstaly ve Filadelfii, protože před cestou do Los Angeles mi Jack měl pomoct naložit dodávku, jenomže ten den do pornokina, kde pracoval, vtrhla policie a on skončil za mřížemi. Nakládal jsem tedy jenom s bráchou a Peggy a pár prima věcí jsme museli nechat na místě. Když jsem se dal dohromady s Peggy, Jack se přestěhoval nad karosárnu, která patřila jednomu chlápkovi z Trinidadu, jmeno val se Barker a všichni ho měli rádi. Měl nohy jako z gumy a ty ho vystřelovaly do vzduchu jako pružina. Dílna byla jeho život. Jednou mě dovedl kolem zavěšených karoserií dozadu ke staré zaprášené plachtě. Odtáhl ji a řekl: „Mám pro tebe auto. Je to volkswagen z roku 1966 a nemá skoro nic najeto. Nabourali ho zezadu a je na odpis, ale já ho dokážu opravit a můžeš ho mít za šest set dolarů.“ Odpověděl jsem: „Barkere, to je skvělé!“ A tak na autě zapracoval a bylo jako nové – dokonce tak vonělo! Jezdilo dobře a spolehlivě a bylo to vozidlo snů v bezvadném stavu. Ten vůz jsem miloval. Když jsem si v koupelně v patře čistil zuby, díval jsem se z okna a viděl ho zaparkovaný dole na ulici; byl překrásný. Jednoho dne se takhle při čištění zubů dívám z okna a vtom mě napadlo: „Kam jsem to auto zaparkoval?“ Nebylo tam. Byl to můj první vůz a ukradli mi ho. A tak jsem se dostal ke svému druhému autu. Na konci ulice, kde bydlela Peggyina rodina, byl autoservis a její táta tam se mnou zašel a promluvil s vedoucím: „David po třebuje auto. Máte něco ojetého?“ Koupil jsem kombík Ford Falcon
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284530
usměvAvé pytle smrti
101
a ten byl taky výborný. Měl tři rychlosti a jen to nejzákladnější vybavení, jaké se dalo pořídit – výbava sestávala z topení a rádia, ale dostal jsem k němu zimní gumy a dalo se s ním dojet kamkoli. Zamiloval jsem si ho. Rozhodl jsem se, že než mi poštou přijdou poznávací značky, vyrobím si je sám. Byla to opravdu zábavná práce. Vzal jsem lepen ku silnou jako plech na značku a vystřihl z ní příslušný obdélník. Pak jsem si na autech přeměřil výšku písmen a čísel a zkontroloval odstíny barev a vyrobil nálepku. Problém spočíval v tom, že na značkách, které jsem kopíroval, byla buď písmena, nebo čísla, ale na té své jsem měl obojí. Později jsem zjistil, že písmena a čísla nejsou stejně vysoká. Jeden policejní zelenáč si všiml, že jezdím s falešnou značkou, a na okrsku ho za to měli za hrdinu. Poldové přijeli k nám domů a Peggy se rozbrečela – bylo to vážné! Pak se objevili ještě jednou a chtěli moji značku do policejního muzea. Fakt se mi povedla! Bylo to poprvé, co nějaké muzeum projevilo zájem o moji práci. Jednou večer jsem přijel domů z kina, vyšel do patra a začal Peggy o tom filmu vyprávět, jenže ona jenom třeštila oči, protože někoho zahlédla za oknem. Sešel jsem do přízemí, kde jsme měli telefon, ale v tu chvíli zavolala Phyllis odvedle. Ta byla vždycky číslo a hned mi začala něco vypravovat, tak jsem ji musel přeru šit a povídám: „Phyllis, musím zavěsit a zavolat policii. Někdo se k nám pokouší vloupat.“ Během telefonátu jsem zahlédl máchnutí trubkou a uslyšel jsem řinkot skla, jednoho člověka jsem viděl za oknem a došlo mi, že ve sklepě bude ještě někdo další – takže jsou dva. Nevzpomínám si ovšem, že bych noc nato vysedával na gauči se zbraní, jak vyprávěla Peggy – myslím, že tenkrát jsme žádnou ani v domě neměli. Ale podobné věci se tam děly. Jindy jsem klidně spal, když vtom mě probudilo, že má Peggy obličej u mého: „Davi de! V domě někdo je!“ Vstal jsem, natáhl si spodky obráceně, sáhl pod postel pro obřadní meč, který jsme dostali od Peggyina otce, postavil jsem se nad schody a zařval: „Vypadněte odsud!“ Dole stály dva černošské páry a všichni se na mě dívali, jako kdybych se dočista pomátl. Chtěli se u nás pomilovat nebo si udělat mejdan,
Ukázka elektronické knihy