Teď jsem Hynka a Hany nemohla úplně hodit do víru událostí. Za prvé – naše vyšetřovatelka by se hned před svými kolegy prozradila a přišli bychom o výhodu. Hany naopak musí naoko hrát hru policistů. Sotva slezli z barrandovské stěny (připadali si přitom jako kamzíci), v Hlubočepech nastoupili do tramvaje a mířili směrem k centru. …a rozhodně se měli po cestě o čem bavit. Hany uvažovala o tom, jestli po sobě ve vile nenechali žádné zásadní stopy. –„Měla bych hned vraždu filmového historika ohlásit kolegům. Ale šikovně – aby mě nepodezírali z postranních úmyslů a neodvolali mě z případu.“ Pak se zahleděla na Noxe. –„Takže to ohlásíte vy,“ prohlásila a dál dumala. –„Trochu změníte hlas a řeknete, že chcete zůstat kvůli vlastnímu bezpečí v anonymitě. A že jste zahlédl, jak se na adrese ve vile pohybují cizí lidé. A že je to nezvyklé. Předpokládejme, že pachatelé jsou profesionálové a vymažou všechny kamerové záznamy od chvíle před vraždou až po ty s námi.“ Bavila jsem se tím, jak oba přemýšlejí. V hlavě mého hostitele bylo rušné napětí. Jako zvíře v ohrožení si tiskl k hrudi brašnu s ukořistěnými filmy a flashkou i notesem. –„Předejte mi ty důkazy,“ natáhla Hany chtivě ruku, ale Hynek ucukl. Na omluvu se pousmál. To by měla příliš jednoduché. Musí si ty věcičky zasloužit, pomyslel si. –„Jsme teď parťáci,“ řekl a zadíval se do jejích cílevědomých očí. –„Ukliďte mě někam, kde mě ti chlápci
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284460
nenajdou. Tam projdeme všechny tyhle důkazy společně. Pokud nebudete moct hned, slibuju, že na vás počkám.“ Bylo poznat, že se pod maskou kamenné tváře vzteká. Co jí bude nějaký civilista rozkazovat… Ale když zahlédla v jeho pohledu odhodlání, se kterým chtěl ty věci bránit, povolila. –„Kdo myslíte, že jsou ti vrazi?“ zeptal se jí zvídavě. Neodpověděla. Má se snad otevírat před člověkem, kterého poznala teprve před několika hodinami? Jak může vědět, že nepatří ke skupině vrahů a nevodí ji celou dobu za nos? Znejistěla. Tyhle pochyby jsem vycítila já a musela jsem nutně přehodit Hany v hlavě výhybku. Takhle o Noxovi uvažovat nesmí. Tihle dva si musí důvěřovat. Jinak by nic z toho, proč jsem je svedla dohromady, nemělo smysl. -„Kdo jsou ti vrazi – a jestli jsou jimi právě ti dva – zatím nevím,“ přiznala s úlevou a sklopila zrak. Podezíravě se rozhlédla. – „O všem ostatním se budeme bavit až v úkrytu,“ dodala. Propíchl ji očima. –„A ten bude zas ve skladu potravin strýčka Baa?“ vyzvídal trochu ironicky. Zatvářila se popuzeně, ale zkousla to. -„Naši lidi vždycky uměli skrývat dobře. Tak nás nepodceňujte.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284460
V PRAŽSKÉM VIETNAMU Když mě provedla zadní bránou do komplexu nízkých krabicovitých budov, pochopil jsem, že to tady celé patří jejím lidem. A že se s malým mužíkem, který na sobě měl drahou koženou bundu, zlaté náramky a řetězy, zná. Vzadu na krku měl vytetovaného draka. Drakův ocas se ztrácel pod trikem a límcem bundy. Tlamu rozevíral kolem Vietnamcova ucha. Hany na něho houkla něco v jejich řeči. S prskáním jí odpověděl. Divoce gestikulovali. Pochopil jsem, když několikrát ukázal na mě, že se brání mě tady ukrýt. Hany vytáhla policejní odznak, gestikulovala a prskala ještě silněji, až odporovatel povolil a zavedl nás přes dlouhou chodbu zarovnanou pytli a krabicemi nejdřív do kuchyně, kde na pánvích smažili kung-paa a rýžové nudle tři šikmoocí kuchaři v bílých zástěrách. Bylo to tam cítit olejem, vařenou rýží a asijským kořením. Kuchaři ani obsluha si nás nevšímali. Kožená bunda (jak jsem si ho pojmenoval) nás vedl dál přes kanceláře, sklady s horami výpočetní techniky, krabic mobilů, notebooků a další levně vyrobené elektroniky. Potom jsme přes skladiště plastových a plyšových hraček vkročili do umývárny. Zíral jsem na bílé kachličky s nachovými vzory draků, hadů, koz a pand. Taky tam byli zobrazené opice, listnaté stromy, asijské krásky, tygr nebo ptáci.
100 Ukázka elektronické knihy