případě spíše jupiterovskou charakteristikou. Okázalost kultu kolem arkonského idolu a jeho svatyně budila často neopodstatněný skepticismus v otázce věrohodnosti odkazu Saxo Grammatika a pochybnosti o možnosti existence takto rozvinutého náboženského centra u Slovanů. Zaměřme se nyní samostatně na otázku organizace kultu, který v průběhu tisíciletí, při zachování původních charakteristických rysů a přebírání nových, procházel vývojem z hlediska obsahu i formy. Udivující nádheru Svantovítova kultu je třeba vykládat v kontextu času i místa jeho provozování v oné konkrétní chvíli, kterou máme zachycenu v prameni z 12. století. Téměř celý západoslovanský svět v té době přejímal prvky křesťanské kultury, což bylo zahájeno svobodným rozhodnutím vládců a mocných v 9. století i v těch následujících. Zbylé pohanské oblasti osídlené Slovany (Západní Pomořansko a Polabí), předtím než došlo k násilné christianizaci, usilovaly o vytvoření náboženství státního typu z elementů původní víry. Z tohoto pohledu byl kult Svantovíta nový, počínaje názvem, který v souladu s potřebami místních převrstvil soubor charakteristik vlastních Perunovi prostřednictvím rozvoje kultu, zajištěním jeho kněží a zbudováním sakrální stavby s velkým idolem se čtyřmi tvářemi. Podobnou proměnou procházelo pozdní skandinávské pohanství, které z ohrazených kultovních kruhů přesídlilo do velkých svatyní, k jakým patří Adamem Brémským popisovaný svatostánek v Uppsale.108) Především tam a v křesťanských oblastech je třeba hledat inspiraci Polabských Slovanů povzbuzených k politicky podmíněné monumentalizaci jejich kultu. Rujevít a jeho dva pomocníci Dva dánské texty, nám již známý Saxo Grammaticus kolem roku 1200 a Sága o Knytlinzích z období kolem roku 1260, obsahují jméno boha Rujevíta (Rugivit, Rinvit). Byl uctíván ve městě Korenica (Garz) na Rujáně, kde se nachází rozlehlé hradiště z přelomu 11. a 12. století spíše kultovního než sídelního charakteru. Uctíván byl v jedné ze tří tamějších svatyní vedle Porevíta a Porenuta. Velmi vysoký a štíhlý dubový idol, zničený biskupem Absalonem z Roskilde v roce 1168, měl mít hlavu o sedmi tvářích, stejně tolik mečů u pasu a osmý Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284454
pevně přivázaný k ruce. Pod jeho ústy si vystavěly hnízdo vlaštovky, což vyvolalo posměch Dánů, kteří byli evidentně špatně informováni o úctě k těmto „božím ptáčkům“, považovaným za posly jara a ztělesnění duší na celém území osídleném Slovany.109) Jejich posvátná nedotknutelnost byla někdy porušována s cílem získat vlaštovčí srdce, prostředek k rozněcování milostné touhy. Podle Saxo Grammatika bylo Rujevítovi přisuzováno válečnictví jako Martovi a nadto ještě působení v oblasti pohlavního styku, jmenovitě trestání nepřípustného styku vaginizmem. Jméno Rujevít má dle lingvistů znamenat „pán Rui“, tzn. Rujány, Rány (tedy jakoby původní svrchované božstvo ostrova před Svantovítem). Do věci by tu mohl vstupovat ještě jiný kořen: ru-, vyskytující se ve staropolských výrazech *rzwa – „hněv“, rzwieć – „řvát“, ruja, tzn. čas jelení říje, v ruském názvu podzimního měsíce – rujenь, na který připadá čas říje.110) Spojování božstva o druhé, vojenské funkci se záležitostmi (mužského) pohlaví se objevuje u Indry; v případě Rujevíta to ale není jasně prokázáno. Nejjistější se zdá být vojenská funkce tohoto Perunova vtělení, což ještě umocňuje rozdíl mezi Rujevítem a Porevítem, který byl zaznamenán Dány bořícími svatyně v Korenici. Pozoruhodný je počet sedmi tváří, který má vzdálenou analogii v mýtu východougrofinské skupiny o sedmi bratřích proměňujících se v orly a jiné ptáky, s čímž by se dala spojovat také úcta k vlaštovčímu hnízdu na Rujevítově soše. Je obtížné odpovědět na otázku, jakou cestou (snad baltskou) se mohl tento mýtus dostat na Rujánu. Porevít měl v sousední svatyni sochu s pěti hlavami, ale beze zbroje. Význam jeho jména, známého rovněž ze Ságy o Knytlinzích111) jako Puruvit, zůstává nejasný; bývá interpretováno jako Borovit – „pán boru“ i jako Borzyvit – „mocný v boji“, což je však vzhledem k absenci vojenských atributů u Porevíta a k tomu, že tuto funkci již zastával Rujevít, málo pravděpodobné. Rovněž jeho interpretace coby jednoho z lesních démonů se ale nezdá být možná, především vzhledem k jejich nízké pozici ve slovanské mytologii, která je umisťuje do lesních pustin. Pro první část jména se nabízí ještě jeden slovotvorný základ: „pora“ ve smyslu síly, napětí, výkonu, přičemž Porevít by pak mohlo být definováno jako „pán síly“.112) Třetím božstvem v samostatné svatyni (v roce 1928 se v Korenici podařilo objevit zbytky tří dřevěných budov na čtvercovém Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284454
půdorysu o rozměrech 7,5 × 7,5 m, 6 × 6 m a u třetí nebylo blíže identifikováno)113) byl Porenut. Jeho idol měl na hlavě čtyři tváře a na hrudi pátou, jejíž čelo třímal bůh v levé a bradu v pravé ruce. Jméno v uvedeném tvaru je považováno za zkomolené nebo neslovanské; navrhována je jeho interpretace ve tvaru Porenuc, tzn. Perunic nebo Porunic. Pro vykreslení podstaty jeho mytologické funkce je to ale málo. Kdybychom přijali za reálnou verzi jména Perunic, jednalo by se o třetí zosobnění téhož Peruna, představeného již poprvé v podobě válečné entity (Rujevít), podruhé jako zosobnění síly (Porevít) a potřetí prostřednictvím zhrubělé formy jeho nejstaršího názvu. Sága o Knytlinzích vyjmenovává v líčení likvidace Korenice tři božstva: Rinvita (Rujevíta), Turupita a Puruvita (Porevíta).114) Prostřední název je zkomoleninou. Existuje jen velmi malá pravděpodobnost jeho spojení s finským božstvem Tarapita a ještě nepravděpodobnější je jeho interpretace jako Toropiec-Tropiec od trepati – „třást, zasáhnout, zrychlit“.115) K podobně záhadným postavám z téže ságy náleží rovněž Pizamar, uctívaný na rujánském poloostrově Jasmund (Asmund).116) Jazykově asi nejpřesnější výklad tohoto zkomoleného názvu, Višomír, nic neobjasňuje, ale ani jiné verze jako Bezměr či lépe Bezmir, což se pojí s válkou, na tom nejsou o moc lépe. Bezmir by mohl mít martovské rysy hromovládného božstva.117) Proti zúžení svého významu se brání Podaga, kterou Jan Długosz definoval jako Pogodu („počasí“), což bývá obecně odmítáno, i když zde existují náznaky v podobě „nepohody“ a „větru“.118) Jarovít-Jarilo Na dvou místech z celého území osídleného Polabskými Slovany – v pomořanské Volehošti (Wolgast) a Havelbergu, hradě polabského kmene Břežanů, požívalo úcty božstvo označované jako Jarovít (v záznamech německého původu jako Gerovit, Herovith). V průběhu misie bamberského biskupa Oty ve Velehošti v roce 1128 se jeden z jeho duchovních schoval před nenávistí davu do svatyně, kde na zdi visel velký nedotknutelný štít pobitý zlatými pláty, který byl Ukázka elektronické knihy