Nedělní piknik se protahoval, stejně jako stíny, a Martin upadal do sladkého snění o Amandine, o dnech bez začátku a konce strávených ve stínu platanu s lahví červeného a klobáskou, kozím sýrem a dobrým chlebem. Stín fíkovníku není zdejšími lidmi doporučován, je příliš hustý. Zaznamenal ještě, jak Lucien, Bernard, který se přijel podívat na Lucienovu fenku, a Maurice sklouzli do jakési nesrozumitelné řeči, která zurčela jako jarní potok v čerstvě probuzené přírodě. Nerozuměl ani slovu a neměl sílu se na cokoliv ptát nebo o tom přemýšlet. Usnul, ukolébán tím neznámým zvukem a červeným vínem. Vzbudila ho až přicházející bouřka, kterou sice Lucien ráno předpověděl, ale v niž nikdo nevěřil nebo nechtěl věřit. Namáhavě se probral a slyšel, jak Maurice pobízí Antoina ke spěchu a něco si vykládá s Lucienem v té samé nesrozumitelné řeči, která ho předtím uspala. „Co je zase tohle? Nějaký místní dialekt?“ „To už nikdy neříkej!“ Lucien i Pierre jako jeden muž tvrdě zareagovali. Úplně ho zamrazilo. V jejich hlase byla skutečná zloba. Hned mu bylo jasné, že šlápl vedle. Když už si myslel, že je přijat, že prošel všemi rituály a zatěžkávacími zkouškami, zase narazil. A když se běželi schovat do cabanon, Ernest mu houkl do ucha: „Teď budeš muset žehlit. Hrábnuls jim do vnitřností, to je jejich jazyk, rozumíš.“ Provensálština je pro jednoho jazykem předků, něčím výsostně intimním. Pro druhého jazykem staré literatury, zpěvu rytířských lásek, jazyk trubadúrů. Než Pierre po bouřce odešel, houkl na Martina, ať přijde příští sobotu na konec světa, do Sivergues. Měl se přesvědčit, že konec světa může být hrozně rušné místo.
Ještě než Martin stačil vystoupit z auta na parkoviště pod věčně zeleným dubem, přitočil se k němu starší muž o holi a zařval mu do okýnka: „Zase jeden takovej, smetánka s kramflíčkama, opruzovači, šašci,
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284452
okupanti!“ Martin seděl s rukou na klice přimražený v autě, stařík se belhal pryč, asi někam do stínu, a pořád nadával: „Banda jedna nevychovaná, otrapové, cizáci…“ „To nám ten večer pěkně začíná,“ zamručel si pro sebe Martin. Zdálo se, že ne všichni byli pozváni a ne všichni byli nadšeni tím, že se tu vůbec něco koná. Pierre pozval Martina na aperitiv k Jeanne. Nebyla to jen obyčejná sklenka vína nebo pastisu, šlo o vysoce společenskou událost. Martin se měl setkat s Jeanne, Pierrovou matkou. A nejen to. Na aperitiv, první tohoto léta, se měly dostavit snad všechny důležitosti, nabubřelosti, ale i moudrosti a váženosti údolí. Pierre jen Martinovi řekl, ať přijde brzy, že mu ukáže Luberon, jaký ještě neviděl. Letní párty plná překvapení. Jeanne bydlela v kamenném domě na opačném konci vesničky než Pierre. Prostorný dům byl původně jedna velká stodola nalepená na malém domku. Hlavní a největší místnost se skládala z podlahy z dlaž dic z pálené hlíny a zdí omítnutých vápnem a natřených smetanově bílou barvou; všude na zdech viselo plno obrazů, obrázků, dětských kreseb, pohlednic z celého světa. Místnost zela prázdnotou. Hluk a pohyb přicházely ze zadní části domu. Martin prošel kuchyní a vstoupil na dvůr uzavřený ze dvou stran kamennými zdmi a ze třetí strany další velkou stodolou, otevřenou dokořán. Stodola byla přestavěná na ateliér, bílá a vysoká, s malými okýnky a velkými vraty. Byla plná židlí, stoliček, křesílek, sedátek… a postarších dam, které pobíhaly kolem dokola a ty židle a sedátka a stoličky rovnaly. Dámy občas vyběhly na dvůr a do kuchyně, připravovaly dlouhé stoly na otevřeném konci dvora, snášely na ně skleničky, ubrousky po celých stozích, příbory z umělé hmoty, to všechno za neustálého štěbetání, povídání, výskání. Byly veselé a rozjařené. Martin na konci dvora pod fíkovníkem zahlédl Pierra. Zběžně se pozdravil s Jeanne a rozběhl se za ním. Jeanne si ho stejně moc nevšímala, byla zcela zaneprázdněná přípravami.
( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284452
„Hraješ si na schovku?“ Pierre ho zatáhl za fíkovník na trochu vyvýšeném místě. Seděl tam na placatém kameni a nabízel mu místo vedle sebe. Seděli teď spolu jako dvě ptáčata. „Představím ti dnešní osazenstvo. Odsud je nejlepší výhled. Mám to vyzkoušené.“ A dodal, že tu sedává odmalička, špehoval tu vždycky matčiny hosty při snídani. „Jeanne začala v létě, když neučila, pronajímat dva pokoje, které jsme měli navíc. To jsem byl ještě malý kluk. Pak nechala přistavět ještě další dva pokojíky v bývalých stájích. Starali jsme se pak o hosty každý po svém. Já strkal hostům při první snídani pod šálky škorpiony. Hrozně mě bavilo, jak ženské ječely, když je objevily. Máma mě za to před hosty řezala, jenom na oko. Hosté mě bránili, prostě divadýlko. Všem se to moc líbilo. S věkem mě to přešlo. Později jsem to zase zkoušel v pubertě, když tu bývaly mladé holky. Před těmi už mě ale máma neřezala. Ani na oko,“ mrkl Pierre. „Už se nám to schází,“ pokračoval, „přednáška začíná oficiálně za čtvrt hodiny. Takže do půl hoďky tu budou všichni.“ Jeanne odjakživa sváděla bitvu s přírodou. Je to dáma velkého světa a sama vlastně nechápe, proč tu stále zůstává. Proč po předčasné smrti svého manžela před skoro čtyřiceti lety neodešla zpátky do města. Měla tenkrát ještě celý život před sebou. Ale ona se radši v každodenním souboji utkávala se samotou na konci světa. Aspoň polovina z místních obyvatel ji tu neviděla ráda. Z té druhé poloviny se polovině moc nelíbila a těm zbývajícím to bylo skoro jedno. Mezi nimi mohla doufat v nějakou spřízněnou duši, časem. Jeanne měla odjakživa ráda výzvy, a tak se nezalekla a pořádně se zakousla do bitvy o přežití. Už několik desetiletí pronajímá pokoje, dopisuje si se svými hosty z celého světa, s přáteli v Paříži a v létě pak pořádá intelektuální večírky. Jeanne se stala, stejně jako Martin a spousta dalších nových obyvatel tohoto kraje, obětí jistého kouzla. Kdyby to tu nebylo tak krásné, prostě by utekla… Kráse ale odpouštíme.
( 100 ) Ukázka elektronické knihy