4. Topící se člověk
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284451
se kartářka na panství neobjeví znovu, a že gubernium očekávalo, že v kraji bude zveřejněn její popis, lze usuzovat, že v jejím věšteckém působení spatřovalo možné ohrožení životů či „životní morálky“ tamních obyvatel.303) Zároveň je na případu vidět, jak gubernium dokázalo informace, získané různými kanály, propojovat a přijímat na jejich základě preventivní opatření. I v době, kdy sebevražda ztratila alespoň v trestních zákonících punc těžkého deliktu a hříchu, byl život obyvatel pro úřady podle všeho příliš cenným statkem na to, aby s ním tito mohli nakládat podle svého uvážení. Ukázaly to dva případy ze samého konce 18. století. V létě 1799 se v Přimdě pokusila oběsit tamní vdova Barbara Heuman. Nemohla prý snést ponížení z toho, že její dcera byla pro nepřístojné řeči před místním soudem, který projednával její dluhy, potrestána hodinu a půl trvajícím vězením. Velkodvorecký hospodářský úřad záležitost řešil po dobrém. Heumanové vysvětlil, jak neblahé bylo její počínání, a měl ji k tomu, aby se v budoucnu v podobných případech obracela na úřad, který jí ochotně vyjde vstříc, což vdovu údajně zcela upokojilo. Podle prezidenta gubernia, kterého o věci v srpnovém hlášení zpravil plzeňský krajský úřad, ale úkolem úřadů nemělo být upokojovat obyvatele.304) Jak velkodvorecký vrchnostenský, tak nadřízený plzeňský krajský úřad pochybily, když nepostupovaly podle paragrafu 125 josefinského trestního zákoníku. Podle něj měla být každá osoba, jež se pokusila o sebevraždu, uvězněna do té doby, než bude – pravděpodobně prostřednictvím duchovního – přesvědčena o tom, že „zachování sebe k Bohu, Vlasti neb Obci, a sobě samému povinnost jest“ a „lítost dokonalou na sobě znáti a Polepšení očekávati nechá“. Za zmínku stojí, že v německém, původnějším textu zákoníku je zachování vlastního života povinností nikoli ve vztahu k „vlasti neb obci“, nýbrž ke „státu“. 305) Na analogické ustanovení nového, Františkova trestního zákoníku se prezident gubernia odvolával i v roce 1805, když vytýkal chomutovskému magistrátu, resp. nadřízenému žateckému krajskému úřadu, nesprávný postup v případě Frantze Gentsche. Ten se kvůli chudobě pokusil o sebevraždu, byl však zachráněn a dodán – pravděpodobně jako trest – do armády. Zákon přitom coby jediný možný postih předpokládal zadržení do té doby, než dotyčný „prostředky Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284451
mravnými a fyzyckými (totiž uměním věcí přirozených) k rozumu a poznání povinnosti své k stvořiteli, vlasti a sobě samému navracen nad činem svým pykaje napotom polepšení pevné očekávati nechá“. I zde byl v německé verzi občan zachováním svého života povinován státu a nikoli vlasti.306) Kritice však úřady čelily i v případě sebevražd dokonaných. Dne 23. května 1800 se v Miletíně oběsila dvaašedesátiletá vdova. Podle vyšetřování bydžovského krajského úřadu přitom nebylo užito násilí a miletínský hospodářský úřad zase konstatoval, že nešlo o úkladnou vraždu. Prezidium gubernia však oběma podřízeným úřadům vytklo neobratnost v kvalifikaci činu a jeho okolností: v případě sebevraždy dochází vždy k použití násilí, na druhou stranu není možné hovořit o úkladné vraždě; úřady měly správně konstatovat, že nebylo zjištěno cizí zavinění.307) V roce 1806 chrudimský krajský úřad zase nesprávně posoudil a schválil postup podřízeného hospodářského úřadu choceňského. Ten na dokonanou sebevraždu chalupníka Franze Kuderny aplikoval paragraf 90 trestního zákoníku, který se ale vztahoval na případy, kdy člověk sám „vlastním pykáním“ od sebevražedného úmyslu upustil. Choceňský a následně i krajský úřad pochybily podle prezidia gubernia také v tom, že sebevrahovo tělo nechaly za asistence duchovního pohřbít na hřbitově, ačkoli trestní zákoník předepisoval pohřeb v doprovodu stráže, resp. pochopů mimo vysvěcenou půdu.308) Zatímco v přístupu k sebevrahům a sebevraždám podle nových trestních zákoníků úřady někdy tápaly, měly-li zakročovat proti osobám a skupinám údajně nebezpečným pro životy a majetky obyvatel, mohly se opřít o dlouhou praxi. Z pohledu policejního „úředního nařízení“ z listopadu 1789 přitom sebevraždy, vraždy, krádeže a veřejná srocení a rvačky spojovalo to, že šlo o ohrožení ze „zlého úmyslu“. Předcházet se jim mělo důsledným dohledem jak na lidi náchylné k sebevraždě, tak na „podezřelou chásku“.309) Se skupinami, které měly obyvatelstvo ohrožovat krádežemi a násilnými činy, asociovalo policejní nařízení v duchu dalo by se říct staletého stereotypu tuláky, potulné herce a lidi bez obživy. I když představovali jiný typ nebezpečí než cizí osoby, spojované po roce 1789, resp. 1792 s revoluční Francií, i dohled na ně zintenzivnil právě počátkem 90. let 18. století. Ukázka elektronické knihy