Pracovní skupina by se pravděpodobně shodla na odpovídající pozici, kdyby se ve Smolenicích neobjevil Gustáv Husák. V té době už Husák neměl žádnou stranickou funkci, ale jako justiční oběť, odsouzenou za slovenský „buržoazní nacionalismus“, jej zvláště na Slovensku obklopovala silná aura. Střet mezi Husákem a Mlynářem ve Smolenicích nemohl být dramatičtější. Bylo to první osobní setkání dvou mužů, jejichž biografie byly protikladné. Zatímco Husák byl mezi léty 1950–1960 mučen a vězněn, budoval si Mlynář v této době svoji kariéru na generální prokuratuře, jejíž pravomoce sahaly i na Slovensko, a také své postavení ve vědě. Od vzniku reformního týmu, v jehož čele stál, se mnoho let vyhýbal zahrnutí slovenských zájmů do jeho práce, zatímco pro Husáka bylo nové uspořádání vztahu mezi Čechy a Slováky kromě jiného i otázkou osobního zadostiučinění. V této době měl Mlynář větší institucionální moc, řídil stranickou pracovní skupinu, zatímco Husák byl odsunut na nevýznamnou vládní pozici. Proto Mlynář očekával vystoupení člověka, který „usiluje o návrat do světa moci“. Skutečnost překonala všechny Mlynářovy představy. Na schůzi týmu, kde byli všichni zvyklí „hovořit věcně, otevřeně a s tolerancí k různým názorům“, vystoupil Husák „apodikticky, místy arogantně a demagogicky (…) jako politický předák, který udílí pokyny a blahosklonně vysvětluje lidem méněcenným správnou ‚linii‘“.136) Účelem této kritiky, ve které Mlynář sebe líčí jako tolerantního diskutéra a svého oponenta jako arogantního politika, byla snaha, aby čtenář pominul, v jakých rolích zde diskutující stáli – na jedné straně oběť justiční zvůle, která měla co říci k novému uspořádání mocenských poměrů mezi státním centrem a zeměmi, na straně druhé dlouholetý funkcionář, který zatím téma federalizace úmyslně ignoroval. Méně stranicky vypovídá o situaci protokol ze zasedání: Husák si skutečně vzal po přednáškách Jičínského a Grospiče na dlouho slovo a odmítl jejich závěry. Mlynář podle protokolu sebekriticky připustil, že oblast utváření česko-slovenských vztahů dlouhodobě zanedbával. Bez výhrad prohlásil, že „tato otázka je integrální a významnou součástí problematiky politického systému, kterou je třeba se vší vážností řešit“.137) Ve vzpomínkách Mlynář toto setkání hodnotí jako svůj osobní úspěch. O vystoupení Husáka na závěr veřejně řekl: „Jako táborový
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284450
projev to nebylo špatné, ale myšlenka v projevu nebyla žádná.“ Tím si, podle svého názoru, udělal z Husáka rázem nepřítele. „Dojem, který na mne tehdy udělal, byl však tak jednoznačně negativní, že jsem netoužil se s ním spřátelit a bylo mi to celkem jedno.“138) Toto setkání však Mlynářovi mohlo být jen těžko lhostejné. Husák mu připravil nejbolestivější politickou prohru, jakou před srpnem 1968 utrpěl. Po zasedání ve Smolenicích ztratil na řešení státoprávní otázky jakýkoli významnější vliv. Také členové jeho týmu, Jičínský a Grospič, byli v práci o federalistické reformě odsunuti do pozadí.139) V této diskusi od poloviny roku 1968 dominovali slovenští vědci, sdělovací prostředky a politici. Za začátek zásadní debaty je možné považovat konferenci, kterou uspořádala právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě a na níž se hovořilo o federalizaci česko-slovenských vztahů jako o jediném možném řešení.140) Symetrie – to bylo nejdůležitější slovo konference, které mělo mít zásadní vliv na celou následující diskusi v roce 1968. Doposud existovala slovenská autonomie uvnitř ČSSR. V její koncepci Slovensko výhradně vlastnilo některé legislativní a exekutivní instituce, tedy bez českého protějšku. Pracovala tak Slovenská národní rada, která ale až do roku 1968 neměla českou obdobu. Jenže ze slovenského pohledu to v žádném případě nebyla výhoda, protože reálná moc spočívala v rukou celostátních institucí, v nichž rozhodovali Češi. Bratislavští právní vědci proto žádali symetrické uspořádání na všech úrovních, tedy souběžnou existenci dvou politických útvarů, které by zastřešovala federální vláda s přesně definovanými pravomocemi v oblasti obrany, zahraniční politiky a do jisté míry i hospodářské politiky. Kromě „symetrie“ se prosazoval i další princip, který byl na konferenci zformulován a provázel debatu o federalismu v průběhu roku 1968 – ochrana zájmů početně menšího národa ve federálním uspořádání. Slováci tvořili jen sotva třetinu obyvatelstva společného státu. Pokud by platilo „jeden muž, jeden hlas“, hrozilo ze slovenského pohledu i po federalizaci na úrovni společných institucí nebezpečí majorizace vlastních zájmů. Bratislavští právníci proto navrhovali různá řešení, která by znamenala omezení většinového principu: všechny federální zákony by byly schvalovány národními sněmovnami, nebo by se musela vytvořit další federální komora parlamentu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284450
s paritním zastoupením, a podobným způsobem by na národně paritním principu byla obsazována místa ve vládě. Čeští právní vědci z bývalého Mlynářova týmu upozorňovali na demokraticko-teoretickou problematičnost těchto požadavků a prosazovali uspořádání se silným federálním centrem, bez dalekosáhlých privilegií národních menšin.141) Tyto návrhy ale stejně jako plán trialistické federace, která by sestávala ze tří přibližně stejně velkých celků, z Čech, Moravy a Slovenska, neměly šanci na uskutečnění. Skutečnost, že diskuse o federalizaci vyústila ve prospěch slovenské pozice, měla co do činění s jinou asymetrií česko-slovenských vztahů. Češi a rovněž Slováci se sice ve výzkumech veřejného mínění většinově vyslovovali pro federalizaci (ať už jakkoli utvářenou), přičemž rozdíl v souhlasu Čechů (83 %) a Slováků (94 %) nebyl nijak velký.142) Avšak intenzita, s níž byl cíl federalizace podporován, se velmi lišila. Pro většinu Čechů měly otázky státoprávního uspořádání nízkou prioritu. Anketní šetření Ústavu pro výzkum veřejného mínění zjistilo, že ještě v lednu 1968 jen 1 % Čechů považovalo poměr mezi oběma částmi republiky za prvořadý problém.143) Naproti tomu pro většinu Slováků byla federalizace stejně důležitá jako demokratizace. Slovenští politici a intelektuálové odpovídajícím způsobem zdůrazňovali naléhavost reformního projektu. Vybízeli ke spěchu, vyvíjeli nátlak a počátkem května poprvé formulovali cílový termín: ÚV KSS žádal, aby zákon o federaci byl přijat k 50. výročí založení Československa, tedy k 28. říjnu 1968. Z české strany a také československou vládou, v níž za pražského jara zasedali převážně Češi (z 29 členů Černíkovy vlády bylo jen 6 Slováků), zaznívaly hlasy upozorňující na složitost reformy a varující před přílišným spěchem. Také Josef Smrkovský, který si nutnost reformy uvědomoval, se ve své inaugurační řeči jako předseda československého Národního shromáždění vyslovil v dubnu 1968 proti „improvizování“ v otázce federalizace republiky.144) Jen Vilém Prečan, jenž se jako český historik specializoval na dějiny Slovenska, rozpoznal nebezpečí, že by se načasování reformy v českých zemích a na Slovensku mohlo lišit, a naléhavě zdůrazňoval, že se něco musí stát, a to hned, aby se slovenské pochybnosti rozptýlily.145) Akční program KSČ z dubna 1968 vnesl do celé záležitosti určitou jasnost tím, že se vyslovoval jednoznačně proti asymetrickému modelu státoprávního
Ukázka elektronické knihy