Využila chvíle, kdy byla Kerensa v obchodním domě John Lewis, narychlo za mámou zaskočila, aby ji pozdravila, a pozvala na Vánoce k Reubenovi, což Doreen podle předpokladu okamžitě odmítla. Poté seděly málem mlčky a Polly měla jako pokaždé pocit, jak moc by mezi nimi mělo být vyřčeno, a jak málo si nakonec sdělí. Měla chuť se mámy zeptat: „Měla bych se vdát? Měla bych mít dítě? Stojí to za to? Co si myslíš? Zvládla bych to? Uměla bych to?“ Ale Doreen na to téma nezabrousila a Polly se neuměla zeptat.
– 101 –
VANOCE S VUNI CERSTVEHO CHLEBA.indd 101
6.10.2020 7:17:30 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284393
Kapitola třináctá
Vyzvánění telefonu v noci nevěstilo nic dobrého. Zaprvé byla taková zima, že skoro zalézala za nehty, a zvonění pokaždé probudilo jenom Polly. Huckle už si totiž příliš navykl jejímu podivnému nočnímu režimu. Šťouchat do něj tedy nemělo žádný smysl, třebaže statisticky bylo daleko pravděpodobnější, že volají jeho rodiče, kteří zapomněli na časový posun. A zadruhé člověk zpanikaří. Polly už teď cítila, jak se jí rozbušilo srdce. V noci by telefony neměly zvonit, ledaže očekáváte něco hezkého, jako že se kamarádce v Austrálii právě narodilo miminko nebo tak něco. Žádnou takovou novinku však Polly nečekala. Pokusně natáhla nohu z postele. Měla pocit, že jí v té ledárně umrzne. Jen doufala, že jim zase nenamrznou okna zevnitř. Neil se snažil spát v krbu. Popadla jeden z Huckleových mohutných svetrů a vklouzla do válenek. Z estetických důvodů proti nim měla značné, a připadalo jí, že i oprávněné námitky. Kdysi viděla fotky nějaké celebrity, která je měla obuté na rozpálené pláži, a od té doby k nim získala averzi. Když jí však Kerensa jedny věnovala, protože sama měla šestery a zželelo se jí „chudé příbuzné“, začala je Polly s ohledem na cornwallské podnebí brát postupně na milost. Kerensa v nich vypadala dobře, protože měla nohy jako hůlky, zatímco plnějším postavám podle Polly neslušely. Běžela dolů po studených kamenných schodech a hlavou se jí honilo, že v téhle situaci jsou však mimořádně užitečné. Skoro jistě počítala s tím, že dřív nebo později některý schod mine, zaškobrtne a sklouzne až dolů, zatím nicméně na nich znala každé místečko; každou chybějící obrubu a každý sešlapaný kousek, jak
– 102 –
VANOCE S VUNI CERSTVEHO CHLEBA.indd 102
6.10.2020 7:17:30 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284393
tudy trpělivě chodily nahoru dolů pracovní boty celých generací strážců majáku. Vyzvánění neustávalo. Tak to asi nebude omyl, pomyslela si mrzutě. Její máma je přece v pořádku. Před pár dny u ní Polly byla, a navíc jí není podobné zůstávat vzhůru po deváté hodině večerní, tedy pokud právě v televizi neběží Vraždy v Midsomeru. Tuhle sérii pokládala Polly pro svou úzkostnou matku za naprosto nevhodnou, ale Doreen si nenechala říct. Staromódní telefonní aparát s velkými tlačítky, která bývala napojená na námořní záchrannou službu, zdědili s koupí nemovitosti. Měl šmrnc, vypadal jako retro součást špionážního vybavení z šedesátých let a měl příjemně hluboký tón. Teď však jí to drnčení rezonovalo v hrudi jako předzvěst nějaké hrozby. S obavami zvedla sluchátko. „Haló?“ Hlas na druhém konci zněl rozechvěle a nervózně. Zoufale toužila po tom, aby se někdo dožadoval taxíku, a ona se tudíž mohla vrátit do postele. Nestalo se. „Haló… jmenujete se Polly Waterfordová?“ Polly přitakala a po celém těle pocítila zlověstný pocit mrazení. „Kdo volá?“ „Jmenuju se Carmel.“ Hluboký hlas se třásl. To jméno Polly nic neříkalo. „Jsem… jsem… manželka vašeho otce.“ * Její otec. Polly zaletěla ve vzpomínkách do svého dětství, kdy se mámy ptávala, když ve škole kreslila jeho obrázky, kde je její tatínek, a dostávalo se jí odpovědi, že vlastně není nač se ptát, že rodina jsou ony dvě a jedině na tom přece záleží. A Polly ji ujišťovala, že ano, jasně že ony jsou rodina a všechno je
– 103 –
VANOCE S VUNI CERSTVEHO CHLEBA.indd 103
6.10.2020 7:17:30
Ukázka elektronické knihy