David Šenk
Mí muži mě donutili přijmout Mikulášovu koru‑ nu a prohlásili mě ruským imperátorem. Říkají, že všichni Romanovci zemřeli v Petrohradu, nebo cestou na Sibiř, jen o osudu Michaila Alexandroviče, mladšího bratra mrtvého cara, nevěděli nic. Byl v době propuknutí epidemie se svým regimentem na frontě a dalo se důvodně očekávat, že byl také mrtvý. Zprvu mi byla role, kterou mi z jakéhosi ne‑ pochopitelného důvodu přisoudili, nepříjemná. Domníval jsem se, že jde o nějaký omyl, snad zapříčiněný fyzickou podobou s nějakým příbuz‑ ným zesnulého cara. Prohlížel jsem si svou tvář v zrcadle a hledal ten rys, který mi unikal. Pak jsem se jednou při psaní do tohoto deníku řízl o papír do prstu. Muž, který stál u dveří na strá‑ ži, ke mně přiskočil a jal se mi ránu ošetřovat. Viditelně se třásl. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku. „Pane,“ řekl přiškrceným hlasem. „Záříte jako slunce. Je těžké být s vámi v jednom pokoji.“ Snažil jsem se k němu mluvit laskavě a pobízel jsem ho, aby mi popsal, co cítí, co vidí, a on se o to pokusil. Mají mě za boha v lidské podobě. 98
Prazdny svet _tisk.indd 98
06.11.2020 11:13:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284378
Prázdný
svět
„Pocítili jsme vaši přítomnost, pane, už z dálky,“ řekl mi. Později k nám z divočiny přišlo několik mužů. Padali přede mnou na kolena a přísa‑ hali mě chránit a vykonávat bez prodlení mé příkazy. Pochopil jsem, že to celé není žádná hra, žádný podfuk. Mí muži mi potvrdili, že pod‑ le informací, které zprvu car ještě dostával telegraficky či od svých věrných, epidemie za‑ chvátila celý svět. Celý svět! Nemám se kam vrátit. Snažím se na hory mrtvých, které pokrý‑ vají svět, nemyslet, abych mezi nimi nespatřil v nočních můrách tvář Milušky… obemknutou aureolou krve. Karty byly rozdané, rozhodl jsem se na pod‑ mínky přistoupit. Nechal jsem celou svoji gardu nastoupit na peróně před vlakem a ohlásil, že na stanici zůstaneme do jara. Všichni ti muži, co přede mnou stáli v pozoru, neonemocněli finskou horeč‑ kou, i když s ní byli v přímém kontaktu. Doufal jsem tedy, že tak jako já byli vůči nemoci imun‑ ní. Věděl jsem, že do Omsku nemá cenu jezdit, nikdo v něm nezůstal a pochyboval jsem, že by to dál na východě mohlo být jiné. Uvažoval jsem chladně a počty to byly jednoduché. 99
Prazdny svet _tisk.indd 99
06.11.2020 11:13:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284378
David Šenk
Muži na mě hledí s očekáváním. „Pak se vrá‑ tíme do Moskvy, do Petrohradu, a převezmeme vládu nad tím, co z impéria zbylo.“ 17. února 1916
Zápis z deníku Jaroslava Čížkovského, učitele hudby v Omsku, Sibiř.
100
Prazdny svet _tisk.indd 100
Ukázka elektronické knihy
06.11.2020 11:13:31