98
Natasha Lesterová
To když jí matka řekla, že je s Liberty pošle na šest měsíců do Francie. O něco přišla. Ale o co? Nicholas to řekl správně: je jen kamarádka z dětství. Jeho slova byla ochuzena o všechno, co si myslela, že jejich přátelství znamenalo. „Znali jste se dobře?“ Margaux jako by to ve skutečnosti nezajímalo a jen se snažila zapříst zdvořilostní rozhovor. Margauxin nezúčastněný tón vrátil Skye hlas. „Tak dobře, že viděl moje spodní prádlo,“ vyhrkla. „A já to jeho.“ Nechala Margaux, ať si to přebere, jak chce, a povzbuzena Nicholasovým smíchem se vydala za muži přes letiště. Ale jak vešla do temnoty, došlo jí, co ztratila, nezvratně a navždycky: tu dokonalou představu Nicholase, chlapce, s nímž kdysi dávno objevila ztracenou zahradu, tančila na útesu a lehávala na zádech v temné jeskyni, a tiše se rozplakala. Už se nikdy nevrátí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284317
K a p i t ola 8 Když si Skye našla místo, kde se mohla převléknout do sukně a saka – předpisy RAF jí zakazovaly chodit v letecké kombinéze do jídelny mužstva –, O’Farrell, který tvrdil, že tak dlouho neslyšel svoje křestní jméno, že si ho sám nepamatuje, ji víc než rád doprovodil do jídelny. A odsunul a přisunul jí židli. „Byla jste na obálce Picture Post,“ začal O’Farrell. „To ano,“ připustila s úsměvem a zabodla vidličku do slaniny s vejci – skutečnými, ne těmi z prášku. „My tady moc pilotek z ATA nevídáme,“ podotkl jiný muž. „Bohužel,“ dodal roztouženě, ale O’Farrellův pohled ho umlčel. „Kde přesně jsme?“ vyzvídala Skye. „Přepravovala jsem letadla snad na všechna letiště RAF v Anglii, ale sem ještě ne.“ „Na dnešní noc ti našli místo v ubytovně wafek,“ přerušil je Nicholas Crawford. Zase stál před ní, na chvilku osvobozený od své snoubenky. Skye vycítila, jak jsou náhle všichni v jídelně v pozoru. Tuhle ostražitost, kdy jednotka čekala na rozkazy svého velitele, znala i z jiných jídelen RAF, kde pobývala. Ale v tomto případě to nebyla ustrašená obezřetnost týmu, jehož velitel vládne výhrůžkami a tresty, byl to výraz úcty a připravenosti skupiny mužů, kteří respektují svého velícího důstojníka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284317
100
Natasha Lesterová
Vypadalo to, že Nicholas dosáhl toho, co si přál, když spolu seděli u stolu v matčině kuchyni a psali úkoly. Podařilo se mu utéct minulosti. Vrátil se mu americký přízvuk a veškerá měkkost samohlásek, kterou získal během čtyř let v Cornwallu, se vytratila. S přízvukem se v jeho hlase objevilo sebevědomí a změnil se i ve způsobu vystupování, jak ho kdysi znala, ale protože se choval nenápadněji a přirozeněji než drzý O’Farrell, dalo se to snadno přehlédnout. Teď už ne. Chtěla se ho zeptat, jak to dokázal, a pořádně si s ním popovídat. Chystala se, že ho pozve, aby si přisedl, ale on překvapivě pronesl: „Máš všechno, co potřebuješ?“ Ukázal na její batoh s věcmi na přenocování, jako by čekal, že odloží vidličku a vyskočí do pozoru. Nedokázala si představit, že se jí tenhle muž mohl zeptat: Stalo se něco? a že se mu svěřila. „Nevadilo by ti, kdybych se napřed najedla?“ prohodila bezelstně. „Od snídaně jsem neměla nic kromě kousku čokolády z přídělu. A z těch vývrtek mi dost vyhládlo.“ „Byl bych raději, kdybys šla hned.“ Skye reagovala stejným tónem, chladně a podrážděně. „Musím napřed s velícím důstojníkem sepsat hlášení o události. Předpokládám, že to jsi ty.“ „Napíšu ti ho.“ „Ale já ho musím vidět. Ne každý popíše událost, která se týká ženy, přesně.“ Měla dojem, že zahlédla záblesk vzteku nad tím, že si dovolila zpochybnit jeho čestnost, ale takového ho skoro nepoznávala, a tak musela počítat se vším. „Dojez si večeři.“ Vyndal z kapsy pero a odněkud vyčaroval vhodný list papíru. Nikdo nemluvil, zatímco na něj napsal několik řádků. Pero i hlášení jí podal. „Snad ti to bude takhle vyhovovat.“
Ukázka elektronické knihy