Nedostatek venkovního prostoru té ponorkové nemoci nijak nepomáhal. Bytový dům stál na hlavním tahu hrnou cím se jihem Londýna a přes sluncem zažloutlé sklo bylo vidět, jak se město rozpíná. Ale já se dívala dolů na uprave né záhonky dlážděných zahrádek desítky metrů pod sebou. Ukázalo se, že zahrádkám výsadba rostlin svědčí, byly zde bohaté záhony bohyšek, vysokých natolik, že se vyhnuly pustošení hlemýžďů, změť rozkvetlých pelargonií, úhledně ostříhané keře a spousty jasmínu, dávka sladké vůně protí nající zápach léta ve městě. Zmatek a vzdor toho, jak jsem se snažila se vším vypořádat, se opřel o teplá okna a zane chal jen mdlé obláčky ušmudlaného vzduchu. Ty týdny mi připadalo, že se svět skládá jen z krabic. V jedné jsem se probouzela, v další jsem po kolejích přejela do práce, kde jsem naštěstí seděla u okna, byť příliš vysokého a velkého na to, abych ho mohla otevřít. Při pohledu ven jsem viděla jen další sklo rozdělené do kójí zaplněných řadami stolů stejných jako ten, u něhož jsem seděla já. Nedokázala jsem spočítat, kolik let života jsem už strávila přilepená k pra covnímu stolu, jejž jsem zavalila knihami a poznámkovými bloky, abych mu dodala zdání identity. Přišlo mi to jako ztráta času. Snažila jsem se tomu ujet na kole. Města vytvářejí tolik hradeb. Přivazují si nás k sobě ambicemi, dlážděním a do pravou. Červená na semaforu drží autobus na lesknoucím se asfaltu v nesnesitelném parnu letního dne a vzduch ko lem vře. Projíždí policejní auto a siréna se odráží od nepod dajného vedra. Ale jízdou na kole získává člověk nezávislost. Battersea, vklíněné mezi řeku a čtyřproudovou dálnici, bylo na kole snadné sjet a já si užívala rebelství jízdy po dlouhých, linem lemovaných chodbách tohoto zvláštního,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284251
dočasného domova. Podél Temže jsem prošlapávala nové stezky. Krčila jsem se a cpala mezi pruh pro cyklisty a ná kladní auto a dokázala se vypořádat s omezeními, která přikazovala rachotícím autům, kam patří. Město přes den natáhlo lepkavé teplo a v noci jej zase polehoučku vypouš tělo. Vracela jsem se až po setmění a lehký opar se mi usa zoval mezi rameny i na čemkoli, čím jsem si je přikryla. Být pod širou oblohou, i když mezi výfukovými plyny z aut, bylo úmyslné a rozhodné jednání s příčinou i následkem. Když jsem pak kolo zamykala, milovala jsem ten pocit, jak se mi tělo proměňuje a zadýchává, jako bych udělala něco dob rého a prostého. Že mě pohyb dostal tam, kam jsem chtěla. Šest hodin jsem trávila na cestě do Newcastlu a zpět, do města, které jsem si během studií zamilovala. Pokoušela jsem se preventivně vyhnout Londýnu o víkendu, kdy by chom s Joshem bývali slavili výročí. Nejsem si jistá, co bych dělala, kdybych tam zůstala, ale když to teď přišlo, všech no se mi zdálo trochu moc dramatické. Ale v Newcastlu jsem se sešla se starými kamarádkami, adoptovanými star šími sestrami, které ke mně moudře promlouvaly a vzaly mě na výpravu ve stylu Správné pětky na větrem ošlehané zříceniny hradu i na pláž s lahví prosecca v batohu a rybou s hranolky v novinách. V jejich společnosti jsem díky ko nejšivým slovům cítila úlevu, ale ta neměla dlouhého trvání. Když jsem se vydávala sem na sever, často mi připadalo, že se vracím do studentských let. Bylo těžké sem jet a nemy slet na to, že už mi není devatenáct a nejsem svolná k pití odporných koktejlů. Nevěděly jsme, co dál, a tak jsme vyra zily do klubu, který jsem za studií měla nejraději. Některé úterky během semestru před téměř deseti lety jsem sem mohla vejít a připadat si jako na bytovém večírku, protože
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284251
jsem tu většinu lidí znala. Ale teď, uprostřed srpna, zažíval klub muka letních prázdnin. Na tanečním parketu nebyla ani noha. Když jsme na něj vkročily my tři, působil ještě prázdněji, taková vybledlá, mechanická imitace svobody a radosti, kterou jsem tu zažívala v dobách, kdy žádný z těchto zmatků nebyl, kdy byly rozchody jednodušší. Při padala jsem si trochu směšně. Jak jsem si mohla myslet, že se mi to podaří napodobit? Vždyť tu na místě mého mladšího já stála úplně jiná žena. Vyfotily jsme se a já sní mek sdílela na internetu, aby ho viděl Josh, a s povrchním uspokojením jsem čekala na tu trošku lajků. Lepší bylo zkusit něco nového. Šly jsme vyvenčit psa do parku Jesmond Dene. Otevřený pro veřejnost je od roku 1866 a dříve to býval extravagantní dvorek vily Lorda Armstronga, místního úspěšného barona, který zbohatl na výrobě zbraní a z něhož se stal jeden z těch viktoriánských dobrodinců, kteří utráceli své jmění za úžasné výtvory. Když Armstrong a jeho žena (která se na zahradách podílela více, než bylo u urozených dam obvyklé) pozemek získali, bylo to ledovcové údolí prorostlé změtí hlodáše a ostru žiníku s několika původními stromy. Ve chvíli, kdy park otevírali pro veřejnost, z něj však byla úrodná pohádka pře kypující vodopády, mlýny, hodovními síněmi a velkolepým železným mostem. Když jsem tu studovala, uháněla jsem přes kovový most několikrát týdně. Chodila jsem z bytu v Jesmondu do jiných v Heatonu a v parku Jesmond Dene jsem se nikdy dlouho nezdržela. Objevovat jsem ho začala až po promoci — po sledních pár hodin strávených ve městě jsem v místním lomu tančila za svitu svíček na večírku, který se vlastně vůbec neměl konat. Park Jesmond Dene pro mě znamená
100
Ukázka elektronické knihy