Uhodila totiž hřebíček na hlavičku. Jestli je na této krizi něco fajn, tak to, že není nijak životně důležitá, ohromující ani děsivě skličující. Prostě je tu, a pak zase odejde, a kdyby náhodou neodešla, tak se zase tolik neděje. Možná to je jenom rezignace plynoucí z poznání života víc takového, jaký je, než takového, jaký nám říkali, že je. V osmnácti by mi asi přišlo smutné i jen napsat, že na tom zas tak nezáleží. Ale dnes si myslím, že opravdu ne, ani na té třicítce, ani na všech těch cestách, kterými jsem se nevydala, prostě na ničem. Ona vlastně ta třicítka zase tak hrozná není. Vlastně jsem nakonec ráda, že je. Alespoň bude co slavit... 21. 7. 2003
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284215
O DIETÁCH „Dieta, já vím,“ směje se z titulních stran svých kuchařek Lenka Kořínková. Abych byla upřímná, myslím si, že od té doby, co začala se svým alkoholickým přítelem chlastat první ligu (vycházím z jejich autobiografických výpovědí), tak jí pouze zhubla prsa, ale na její postavu diety žádný vliv neměly. Nechci ale mluvit o Lence Kořínkové, ale o dietách. Nejhezčí přístup k dietě má moje milovaná sestřenice Efka, která se pokaždé nacpe, pohladí si bříško a řekne: „Odteď držím dietu.“ A je na ní vidět, že tu dietu bude držet přesně do dalšího okamžiku, kdy bude mít zase hlad. Díky svým dvěma dětem, aktivnímu manželovi a starostmi nad hlavu ve státní správě je ale stejně „vyskákaná jako chocholouš“, jak ji charakterizuje moje matka, její milovaná tetička. Ani o ní tedy nechci mluvit, ani o mé kolegyni Janě, která má cca 40 kilogramů a během osmihodinové pracovní doby (chtěla bych podotknout, že díky Bohu jsem po čtrnácti dnech z továrny už odešla a pracuji na zadku v kanceláři) zbouchá asi kilogram až dva potravin a přitom pořád vypadá tak nedokrmeně a nedovyživeně. Chtěla bych pohovořit o své drahé spolužačce Anče, se kterou jsem se celé čtyři roky dělila o středoškolskou lavici. Celou tu dobu se její váha pohybovala kolem stovky. Pak, když si začala vydělávat a mohla si kupovat pochoutky všeho druhu a váha se přehoupla přes stodvacítku, rozhodla se náhle pro drastickou a velice účinnou dietu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284215
Během jednoho roku shodila šedesát kilo. Když si na srazu po deseti letech sedla vedle mě, nechápala jsem. Objevila se totiž kráska à la Geena Davies, perfektní účes, perfektní doplňky a šperky, perfektně oblečená a nalíčená. V hlavě jsem marně pátrala, s jakou filmovou herečkou že jsme to vlastně chodili do školy. „To čučíš, Kačabo,“ řekla nakonec. Nevěřícně jsem zatřepala hlavou. Takhle mi přece říkala vždycky jenom Anča. Hledím na ni, dochází mi, že to je ona, a deset minut jen nevěřícně kroutím hlavou a zmateně opakuji: „Ty jsi tak hezká, ty jsi tak hezká.“ Opravdu, byla a je hezká jako obrázek. Ta její krása v ní byla samozřejmě ukrytá i předtím, jen byla schovaná za příkrovem tuku a masa a nadbytečné kůže. Teď se však vyloupla v celé své kráse a to, co bylo předtím, a to, co je teď, se nedá vůbec srovnávat. Je to prostě kočka světová. Já sama mám bříško o velikosti malého Míši, občas si dělávám legraci, že se mi už brzy narodí malý Gambrinus. Při posledním měření pupíků jsem ještě pořád vedla nad Pepinky bříškem, která je v pátém měsíci těhotenství. No jasně, vím, jak je to hezké, když se z plandajících kalhot vyvalí ploché bříško, ručičky jako hůlky mi připadají opravdu roztomilé už od sedmé třídy a mít propadlé tváře, to bylo vždycky mým snem. Co pro to mám však udělat? Fetovat se mi kvůli tomu začít nechce, vedle opravdu vychrtlé postavy bych totiž mohla získat pořádně paranoidní vidění světa a navíc, když se pořádně nenajím, tak mnou cloumá nepopsatelný běs.
100 Ukázka elektronické knihy