Ovanes si pozval na pomoc Vasilije a společně, přemáhajíce strašlivou slabost, rozkopali Vosčin hrob a spustili na její poloztrouchnivělou rakev Kapitonovo tělo zabalené v pokrývce – mrtvých bylo tolik, že na rakve nebylo ani pomyšlení, nejdůležitější bylo je co nejrychleji předat zemi. Pak bez ohledu na zimu a pichlavý sníh, který jim padal za límce, dlouho kouřili a mlčeli. Vasilij se matně dohadoval, co bylo příčinou Kapitonovy smrti, ale na nic se neptal. Svědomitě však chodil každý rok v únoru s Ovanesem ke hrobu jeho přítele. Postáli tam, opření o chladnou ohradu, a mlčeli. Jen jednou, po dlouhé době, si Ovanes dovolil trochu otevřenosti: „Kdo jsme, abychom mohli soudit něčí činy,“ povzdychl si, když rozbaloval kornout s kadidlem. „Některá rozhodnutí a činy se odsoudit nedají,“ úsečně prohodil Vasilij. Ovanes na to nic neřekl, ale když se loučili, pevně mu stiskl ruku. Od toho dne už ke Kapitonovu hrobu nechodili. Vasilijova slova nejspíš Ovanese přesvědčila, že krok, k němuž se Kapiton rozhodl, byl ne-li správný, tedy alespoň nevyhnutelný, došel tak smíření a nechal přítele odpočívat v pokoji. První únorový měsíc hladomoru se Vasilijovi vryl do paměti nejen nekonečnými pohřby, ale také nevysvětlitelným chováním jeho mladšího bratra. Akop byl sice vychrtlý na kost, ale kupodivu zůstával čiperný a zdravý, hlavně díky velkému hliněnému hrnci medu, který jim dala Magtachinina rodina. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284188
Matka vždycky rozpustila lžíci medu ve džbánu teplé vody, přidala do ní borové šišky a napájela tím svého syna ráno, v poledne i večer, takže se sice ztrácel před očima, ale zůstával radostným a veselým dítětem. Jakkoli však jeho blízké těšil jeho dobrý fyzický stav, znepokojoval je jeho stav duševní. Po celý den byl živý a neposedný, ale k večeru celý zvadl, odmítal si jít lehnout a půlku noci trávil u ledového okna pokrytého mrazivými ornamenty. Seděl tam zabalený do vlněné deky, soustředěně hleděl do tmy a na otázku, co tam vyhlíží, odpovídal, že modré sloupy. Matka se také dívala do tmy, ale nic tam neviděla, děsilo ji to a plakala, jenže Akop vypadal, jako by její slzy ani nevnímal, a prosby, aby si šel lehnout, ignoroval. Když se ho jednou Vasilij pokusil do postele odnést, propukl chlapec v tak usedavý pláč, že ho raději posadil zase zpátky k oknu. A tak dospělí museli za nocí také bdít. Matka, která věřila, že duši mladšího syna zachvátil zlý duch dev, pronášela modlitby a pokradmu si utírala slzy a Vasilij se snažil bratra rozptýlit tím, že na něj mluvil. Akop ochotně odpovídal, ale neodvracel přitom pohled od okna a občas uprostřed rozhovoru utichl, bezhlesně pohyboval rty, počítal na prstech, natahoval krk a opřený čelem o okenní sklo jezdil očima nahoru a dolů. Za hodinu, za dvě, když se zdálo, že se ujistil, že už ve tmě nic víc neuvidí, vzdychnul, zvedl se, oznámil, že dnes viděl pět a čtyři sloupy (počítat uměl jenom do pěti) a šel si lehnout. Jednou Vasilije 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284188
napadlo srovnat počet vesničanů, kteří tu noc zemřeli, s počtem „modrých sloupů“, o kterých Akop mluvil, a s hrůzou zjistil, že se čísla shodují. Matce nic neřekl, aby ji ještě víc nepoděsil, ale následující noc bratra pozorně sledoval. Akop vůbec nedával najevo strach, jen občas sebou trhnul, jako by ho někdo polekal, a pak strnul, zůstal sedět bez hnutí, zrychleně dýchal a jen se díval někam vzhůru. „Řekni mi, co vidíš,“ poprosil ho Vasilij. „No,“ zarazil se Akop, „nejdřív se na nebi rozsvítí světlo, co vypadá jako hvězda. Pak se odtamtud spouští sloup. Vypadá jako voda, akorát je modrý. A trošku do fialova.“ „Jak to myslíš, že vypadá jako voda? Že teče dolů, jako řeka?“ „Ne, že je průhledný jako voda. Takže je vidět, co je tam uvnitř.“ „A co tam je?“ „Uvnitř jsou dva lidé. Teda nejdřív jen jeden. Sestupuje dolů. Má křídla. Ale nemává jimi, jen mu tak visí za zády. Ten člověk s křídly nejdřív sestupuje a pak zase stoupá a vede s sebou holčičku nebo chlapce nebo babičku nebo dědečka.“ „A kam je vede?“ „Nahoru.“ „A co je tam nahoře?“ „Modré světlo.“ Vasilij se obrátil na matku. Seděla tam s rukama spuštěnýma na kolena a po bledé, ztrhané tváři jí 101
Ukázka elektronické knihy