OPIUM A ABSINT
„Pojďte. Zůstaňte blízko u mě.“ Objal ji kolem pasu a vedl ji davem po ulici. „Už tam skoro jsme.“ Aby přestala myslet na bolest, dala se Tillie do vykládání: „Jsme teď v Bowery, že ano? Když sem přišli Nizozemci, rostl v téhle oblasti jen hustý les. Jejich malé farmy se nazývaly bouweries nebo tak nějak. V roce 1783 sem připochodoval Washington a spustil britskou vlajku.“ „Jak to všechno víte?“ Tillie pokrčila zdravým ramenem: „Ráda čtu.“ „Aha. Už jsme tady.“ Ian se zastavil před temným průčelím obchodu s potravinami, byl na noc zavřený. V patře zářilo žluté světlo. Přiložil si spojené dlaně k ústům: „Tobiasi!“ zařval. „Pusť nás dovnitř!“ Z okna vykoukla mužská hlava. Po stranách tváře spadaly kudrnaté vlasy a na bradě mu rostly husté hnědé vousy. „Nech člověka trochu vyspat!“ křikl. „Měl jsi rozsvíceno. Ještě jsi nespal.“ „Snažil jsem se usnout.“ „Teď jsi vzhůru.“ „To je pravda. Co je, potřebuješ si něco koupit? A kdo je ta dáma s tebou?“ „Je milá, Tobiasi. Pusť nás dovnitř.“ Tobias rozhodil rukama, jako by už měl hovoru s nimi po krk. Okno se zavřelo a světlo zhaslo. „Co teď budeme dělat?“ starala se Tillie. V žaludku se jí ozvaly kře če. Bolest jí vystřelovala břichem do beder. Kéž by si s sebou vzala tu lahvičku. Zrovna když došla k názoru, že by se měla obrátit a vydat se zpátky na stanici na ulici Grand Street, uvnitř obchodu s potravi nami bliklo světlo a Tobias – který vyhlížel, jako by skoro neměl čas natáhnout si kalhoty – odemkl dveře. „Pojďte dál, pojďte dál. Než chytnu chřipku a umřu. Pojďte dál.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284125
Lydia Kangová
Ian se zakřenil: „V červnu člověk chřipku nechytne, Tobiasi.“ „To bych byl rád,“ zavrčel Tobias. Za nimi znovu dveře zamkl. Vzadu v obchodě svítilo slabé světlo. Tobias vypadal o několik let starší než Ian. Měli tentýž nos – rovný, u kořene trochu zahnutý, díky čemuž vypadali oba jako státníci. Ale Tobiasovi na temeni hlavy ustupovaly vlasy a páteř se mu hrbila a kři vila trochu doprava, jako by neustále zahýbal za roh. Za všudypřítomnými policemi s potravinami se nacházela místnost plná krabic a beden a malý psací stůl, nad ním police přetékající pa píry a účetními knihami. Ian se naklonil k nástěnnému kalendáři s obrázkem světlovlasé dámy přehlížející rozlehlé pšeničné pole a Tobias pokynul k dřevěné židli, aby se Tillie posadila. Pozorně si je prohlížel. „Ty ses oženil?“ zeptal se. Tillie i Ian zároveň vyhrkli: „Ne!“ „To je škoda. Manželství je báječné. Jednou byste to měli zkusit.“ „Ani ty nejsi ženatý,“ založil si Ian ruce na hrudi. „Nemluvil jsem o sobě. Tak proč jsi tu s touhle šiksou8, Iane?“ „To je dlouhé vyprávění. Zaprvé, potřebuje jistý lék. Máš něco?“ „Mám tě rád jako bratrance, Iane, ale nedávám žádné léky jen tak zadarmo.“ Ian odfrkl: „Vždyť jsi můj bratranec, a my ho koupíme. Co máš?“ Tobias si povzdechl a odešel z kanceláře. Za chvíli se vrátil s malou podlouhlou krabičkou zabalenou v papíru, na víku měla lékárníkovu značku ve tvaru stromu. „Tady to je. Výtažek z vrby.“ Tillie svraštila čelo. „Potřebuju laudanum. Opium. Podívejte, před pár týdny jsem si zlomila klíční kost…“ „To vám ji zlomil on?“ ukázal Tobias krabičkou na Iana. „Ne!“ Vyhrkli zase Ian a Tillie jednohlasně. V jidiš mladá přitažlivá dáma, pozn. překl.
8
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284125
OPIUM A ABSINT
„Jste si jisti, že vy dva nejste manželé?“ zeptal se Tobias a naklonil hlavu ke straně. Ian si promnul spánky: „Ty mě zabiješ. Pomalu, ale jistě.“ „Od toho je přece rodina, ne?“ poznamenal Tobias a uculil se. „To je teď jedno,“ vložila se Tillie honem do hovoru. „Zlomila jsem si klíční kost a zapomněla jsem si s sebou vzít lék. Doktor říkal, že ho mám brát pravidelně, aby se zranění dobře hojilo.“ „Dobře, dobře. Nechte si zbytečné žvásty. Ví, co chce.“ Tobias opus til místnost a vrátil se s jinou lahvičkou. „Tady máte.“ Tillie mu předala pár mincí a rozbalila lahvičku. Když si odměřo vala několik kapek na jazyk, prsty se jí mírně třásly. Zpočátku jí lék chutnal víc, když si ho nalila do vody s cukrem, ale v poslední době si užívala, jak ji pálí na sliznici pod jazykem. Připadalo jí, že tak za čne působit rychleji. Vzala si méně kapek než posledně, protože se jí nelíbily Ianovy komentáře, že vypadá ospale. Když vsunula kapátko zpátky do lahvičky a blaženě si povzdechla, vzhlédla a spatřila, že Tobias i Ian ji bedlivě pozorují. Ian se tvářil, jako když ji nepoznává. „Co se děje?“ zeptala se Tillie. „Tahle holka si to opium dost užívá, co?“ poznamenal Tobias. „Tak proč jste mě vzbudili? Kvůli téhle medicíně?“ „Ne,“ řekl Ian, a když se odvracel od Tillie, zamračil se. „Potřebuju, abys naučil slečnu Pembrokeovou, jak se odemyká zámek.“ „Cože, ty si myslíš, že jsem gonif9?“ rozčílil se Tobias. „Jistě že ne! Jen… ji to nauč. Nezůstanu ti dlužný. Dva lístky do divadla Irving Place na příští sobotu. Mám tam známého.“ „Vy máte známé úplně všude,“ zamumlala Tillie. „Že jo?“ přitakal pobaveně Tobias. „Tak dobře. Ukážu jí to. Ale musíte vědět, slečno, že vím, jak na to, ne protože bych byl zloděj, V jidiš zloděj, ničema, pozn. překl.
9
99
Ukázka elektronické knihy