98 • Daniela Tullyová
ta. Mohly snad být tyhle útvary důsledkem sesuvu půdy? V životě ještě žádný sesuv neviděla, tak si tím nemohla být jistá. Opatrně vyšplhala na největší balvan, aby měla větší rozhled, a o něco výše zaznamenala další ceduli, ale byla příliš vzdálená na to, aby ji dokázala přečíst. Vyškrábala se na další balvan a snažila se rozlišovat mezi kamením a hroudami zeminy. Tvrdý povrch jí zprvu umožňoval pohybovat se rychle kupředu, ale bylo to čím dál obtížnější, protože terén byl stále strmější. Po pěti minutách namáhavého lezení se přiblížila k ceduli tak blízko, že ji dokázala přečíst: POZOR, NACHÁZÍTE SE V BLÍZKOSTI ZRÁDNÉ BAŽINY. ŽIVOTU NEBEZPEČNO. Očividně nová cedule neměla na Mayu žádoucí efekt. Naopak ji ještě více motivovala a poháněla myšlenka, že překoná sesuv, který způsobil osudové neštěstí. Musela napnout všechny síly a zapojit celé tělo, aby se dostala na poslední balvan. Pak z něj seskočila. A místo aby dopadla do měkkého podmáčeného terénu, přivítala ji tvrdá země jakési mýtiny. Když se narovnala, vzhlédla a zhluboka se nadechla. Mýtina připomínala paseku v Perlachu. Babiččino a její šťastné místečko. Měla stejný oválný tvar a zrovna jako v Perlachu byl i na téhle mýtině po straně rozložitý dub s pařezem poblíž a na druhé straně rostly dvě břízy. Bylo to vůbec možné? Nebo si to pouze domýšlela? Koneckonců to byla jen mýtina v lese. Rozhlédla se kolem dokola a v dálce na druhé straně náhorní plošiny uviděla jezírko. Jestlipak se babička také kochala tímhle úchvatným pohledem? Byla tady? Nebyla ta podobnost až příliš nápadná na to, aby to byla náhoda? Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlhkost na jejích tvářích nejsou jen slzy, ale že jsou to první kapky blížící se bouřky. V dálce zaduněl hrom. Začalo drobně pršet, ale přeháňka se brzy změnila ve vydatný déšť a Maya promok-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284118
Hotel u Jezera stínů • 99
la až na kost. Třásla se zimou a pokusila se rozhýbat se, ale nohy se jí bořily až po kotníky do země, která se vlivem hustého deště měnila v tmavou lepkavou hmotu. Zdálo se jí, že v hloubi lesa praskají větve. Vyjekla a snažila se vymanit ze sevření bahnité země, ale čím více se snažila, tím hlouběji se jí nohy bořily. Vítr se proháněl korunami javorů, točil se v nich na všechny strany a připadalo jí, že šeptá její jméno. Stromy kolem ní vířily, ale země ji nechtěla pustit ze svého pevného sevření. Najednou uslyšela přerývané dýchání. Někdo nebo něco bylo rovnou za ní. Dech byl mlaskavý, vlhký. Maya pevně zavřela oči a stála tak nehnutě, jak jen svedla. Po chvíli dýchání ustalo. Maya zase otevřela oči a pak to kus od sebe uviděla – vysokou postavu, která na ni zírala, ale neměla ani oči, ani ústa, nic; vypadala jako stvoření bez tváře, podobné lidem na internetu, jejichž tváře byly rozmazané kvůli ochraně soukromí. Maya vyjekla. Cítila, jak jí srdce prudce buší v hrudi a zkracuje se dech. Tmavý les, který se za mýtinou táhl až k obzoru, jí teď připadal jako černá díra pohlcující všechny zvuky. Pokusila se nepanikařit a pohybovat se, jak nejpomaleji to šlo. Věděla, že zbrklými pohyby se z bláta nedostane, že musí postupovat co nejpomaleji. Ale jediné, co chtěla, bylo utíkat. Pomalinku se jí dařilo vytáhnout centimetr po centimetru jednu nohu. Kdykoli se zastavila, aby naslouchala zvukům v okolí, neslyšela nic jiného než bušení vlastního srdce a šumění deště dopadajícího na listí v korunách stromů. Když se konečně vymanila z bahna, opatrně ustupovala nazpátek a dávala pozor, aby se znovu nezabořila. Třebaže pro déšť pořádně neviděla, zrychlila tempo a už si vůbec nebyla jistá, jestli slyší něčí přerývaný dech, nebo jen mlaskání podrážek bot v blátě. Najednou jí do zorného pole seskočila shora nějaká postava. Byla příliš blízko na to, aby se spasila útěkem. Když ji ta postava pevně chytila za ruce, Maya zaječela a začala sebou zmítat,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284118
100 • Daniela Tullyová
aby se osvobodila. Když ji ten člověk zvedl ze země, kopala kolem sebe nohama. A pak všechno zčernalo. „Co tady děláte?“ slyšela Maya nad sebou chraplavý hlas. Cítila mokro všude kolem sebe i své promočené šatstvo. Nikdy předtím neomdlela. Nechtělo se jí vracet se do zimy, mokra a bláta, v bezvědomí jí bylo líp. Zaostřila na rozmazanou postavu, která se nad ní tyčila. Postava pomalu začínala nabývat obrysy. Muž, asi sedmdesátník, se na ni z výšky díval a mračil se. Když se posadila, všimla si znaku vyšitého na černé košili: PŘÍRODNÍ REZERVACE MONTGOMERY. Je to strážce parku, uvědomila si s úlevou. Strážce se na ni nedíval. Místo toho koukal někam vedle a nervózně se popotahoval za šátek kolem krku. Rukou si otřel kapičku u nosu a pak jí váhavě podal tutéž ruku, aby jí pomohl vstát. Stejně váhavě se chopila vlhké dlaně a zvedla se ze země. Déšť se změnil v mrholení. „Co tu děláte?“ zopakoval otázku. „Ztratila jsem se.“ „Není divu, když jste sešla ze značené cesty.“ „Je mi to opravdu líto.“ „V těch místech zemřela turistka. Stejně jako vy se pohybovala mimo značenou cestu… Po sesuvu jsem našel její tělo. Hrozný pohled!“ Zavrtěl hlavou, jako by se snažil setřást děsivou vzpomínku. „Našla se v tomto sesuvu?“ Pomalu přikývl a potvrdil Mayino podezření. „Bylo to… myslím ta lebka… jak byla omlácená, jak…“ „Jak dlouho už tu pracujete?“ přerušila ho Maya a snažila se usilovně vymazat z hlavy představu babiččiny zkrvavené hlavy, která se jí právě drala před oči. „Začal jsem už za Hanse Montgomeryho.“ V pravém oku Ukázka elektronické knihy