98
Joanna Reesová
právě teď tkají. Myslí někdy na ni tak jako teď ona na ně? Procházela se po prkenných podlahách, dotýkala se nádherných materiálů, mnula je mezi špičkami prstů a nechávala se unášet fantazií. Jako kdyby nad jednotlivými rolemi viděla dosud neušité šaty, vznášející se jako duchové. V koutě stály figuríny bez hlav ovinuté látkami – jako náznaky možných oděvů – a Vitu upoutala jedna z nich, se stříbrnou látkou pošitou penízky a s boa kolem ramen. Jak ráda by si ušila podobné šaty na večírek. Jen kdyby měla peníze. A vlastně i pozvání na nějakou význačnější party. Ve druhém podlaží zaznamenala, jak prodavač – jeden z mnoha dobře informovaných mladíků, kteří čekali s metrovými pravítky, připravení asistovat zákazníkům – obsluhuje dívku v elegantním tmavomodrém kabátku. Dívka nebyla o tolik starší než Vita, ale Vita z jejich podrobného rozhovoru poznala, že kupuje něco speciálního. „Promiňte. Pomohla byste mi vybrat?“ zavolala na ni dívka francouzsky a zvedla dvě dlouhé, tenké role. „Které barvě byste dala přednost?“ „Obě jsou krásné,“ řekla Vita, potěšena, že jí dokáže odpovědět francouzsky a že využívá lekce s madam Vertboisovou. Látky, mezi nimiž dívka vybírala, byly stejného druhu: hedvábí pošité květinami, které vypadaly tak romanticky, že Vita musela uvažovat, na jakou zvláštní příležitost asi jsou určeny. Dokázala si představit, jak látku stříhá po úhlopříčce a nechává květiny splývat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284117
CIZINKA V PAŘÍŽI
99
v kaskádě po přední straně krásných šatů – možná s krátkými rukávy nebo s kontrastním šifonem. A se zvlněným lemováním? Obešla stůl s rolemi látek, aby se podívala zblízka. Prodavač vrtěl hlavou. „Ta látka na vás nebude splývat tak, jak si přejete.“ „Myslíte? Asi máte pravdu,“ odpověděla dívka a zamračila se na látku. „Škoda.“ Ještě ji pohladila, jako kdyby se s ní loučila. „Nebylo by to lepší takhle?“ zeptala se Vita anglicky – nedokázala se ovládnout, aby se jim nevmísila do hovoru. Mladík se tvářil, že ho její vyrušení podráždilo, ale dívka se zadívala na Vitu se zvědavým výrazem. „Pokračujte.“ „Omlouvám se. Neumím dobře francouzsky.“ „Já mluvím anglicky,“ opáčila dívka. „Kdybyste ji střihla úhlopříčně,“ vysvětlila Vita, „byla by ta linie dokonalá.“ A přidržela látku dívce u těla. „Vidíte?“ „Máte pravdu. Možná to půjde,“ přikývla dívka. „Merci.“ „Ach, a dávám přednost růžové,“ dodala Vita francouzsky. „Moi aussi,“ souhlasila dívka s úsměvem, kývla na prodavače a pokynula mu, že má začít stříhat. Vita sledovala, jak mladík otáčí rolí a odměřuje požadovanou délku pravítkem. Potom vytáhl z kapsy zástěry velké krejčovské nůžky a hladce jimi látku odstřihl. Dívka se ale nedívala, jak se ostří nůžek zakrojuje do látky – místo toho nahlížela do svého seznamu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284117
100
Joanna Reesová
Zjevně nakupovala velké množství materiálu a Vita si s bodnutím závisti pomyslela, o jak krásný úkol se musí jednat. Přihlížela, jak si ta dívka s prodavačem povídají a cílevědomě kráčí ke schodům. Vita musela potlačit nutkání následovat je. Pomoci dívce v rozhodování ji naplnilo uspokojením. Myslela na Percyho a jeho neuvěřitelné království divadelních kostýmů – tady by to taky zbožňoval. Pořád si přála, aby bývala mohla doprovázet tu dívku, ale uvědomovala si, že by to bylo neslušné, a tak přešla k vystaveným rolím krajek. „Přála byste si?“ oslovil ji jiný prodavač. Na rozdíl od svého kolegy to byl starší muž a nesouhlasně pozoroval Vitu, jak zkouší mezi prsty váhu jednotlivých krajek. „Jenom se dívám… Vlastně ano, kousek si vezmu.“ V hlavě se jí rodil nápad. Zamířila ke koši s odstřižky a na dně našla světle modré hedvábí, které bude dokonalé. A měla na něj právě dost peněz. Pokladna byla nahoře a Vita k ní musela jít zaplatit svůj skrovný nákup. Pokladní – žena v nabírané blůze s dlouhými rukávy, vysokým límcem a s cvikrem na nose – seděla za zdobnou pokladnou se skleněným vrškem a vzorovanými mosaznými boky. Najednou se prudce nadechla a zavolala na prodavače, který obsluhoval tu dívku. Držela růžovou kytičkovanou látku, již tu dívka zjevně zapomněla. Prodavač přeběhl k oknu a vyhlédl z třetího patra ven. „Ale ne, je pryč,“ vykřikl. Vita se podívala na látku a najednou si vzpomněla na Paulovu radu.
Ukázka elektronické knihy