98
Ellen Feldmanová
rodiny tu žily už celé generace, o sobě uvažovali jako o izraelitech, pokud vůbec přišla na přetřes otázka jejich náboženského vyznání. Němci žádné takové rozlišení neuznávali. Žid je prostě Žid a jako takový musí být nahnán do psychologického ghetta ponížení a hanby, z něhož není žádného úniku, stejně jako z koncentračních táborů obehnaných ostnatým drátem a hlídaných ozbrojenou stráží se psy. Židé už se nadále nebudou smět maskovat jako obyčejní francouzští muži, ženy a děti. Musí být označeni. Je to pro veřejné dobro. Nejdřív se zdálo, že se proti té vyhlášce zvedne odpor. Někteří ctihodní francouzští křesťané začali nosit hvězdy, na nichž byla natištěna taková slova jako GÓJ nebo SWING. Protest byl míněn spíš posměšně, ale následoval rychlý a citelný trest, a protože ti křesťané byli zadrženi a uvězněni, málokdo už to pak riskoval. Až dosud se Židé vozili bez povšimnutí v metru ve vagonech první třídy nehledě na ujišťování nacistů, že se Židé dají rozpoznat podle dlouhých zahnutých nosů, odulých rtů a dalších nezpochybnitelných tělesných rysů. Když jedna žena vyhlížející úplně jinak, avšak s přišitou hvězdou nastoupila do zakázaného vozu, rozlícený německý důstojník zatáhl za ruční brzdu a vykázal ji ven. Zbytek osazenstva vagonu ji pak následoval a zanechal ho tam samotného v jeho árijské pýše. Jiní křesťané vyjadřovali podporu úsměvy, přikyvováním a povzbudivými slovy, když sami vystupovali. A někteří Židé, kteří byli odhodláni nenechat se zahnat do stáda, si hrdě vykračovali se svými žlutými hvězdami po bulvárech, nesli hlavu vysoko a tvářili se sebevědomě, aby odradili ostatní od projevů nesouhlasu nebo lítosti. Jen několik málo si sedalo vedle Němců v kavárnách. Jednou z těch odvážných byla Simone. Zpočátku odmítala nosit hvězdu; pak ji brala jako zbraň.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284116
Paříž tě nikdy neopustí
99
Ale jsou tu i jiní, a jak čas plyne a novost té vyhlášky už vyvanula, jsou čím dál troufalejší. Lidé zírají na nápadnou žlutou hvězdu a šeptají si mezi sebou, že by to nebyli nikdy řekli, vždyť on nebo ona vypadá tak kultivovaně, tak inteligentně, tak francouzsky. Spodina a i někteří lidé, kteří se za spodinu nepovažují, mlátí a kopají do starců, chlapců a dokonce i do žen označených hvězdou. V kavárnách si ctihodní občané uzurpují venkovní stolky, kde sedí nějací Židé, a nutí je jít dovnitř. Údajní přátelé mají najednou napilno. A co je nejkrutější, děti šikanují své spolužáky a nadávají jim, házejí po nich kameny a nechtějí si s nimi hrát. Pak přijdou další nařízení. Židé nesmějí navštěvovat restaurace, kavárny, kina, koncertní sály, plovárny, pláže, muzea, knihovny, výstavy, historické památníky, sportovní utkání, dostihová závodiště, parky, a dokonce ani telefonní budky. Jejich vlastní telefonní přístroje jsou zkonfiskovány. Zátahy jsou čím dál častější a násilnější. A pořád tomu nikdo nechce uvěřit. Francouzi si říkají, že Němci zatýkají jenom komunisty, cizince a kriminálníky, přestože mizí i lékaři, právníci a úctyhodní obchodníci. Profesor, kterého vyhnali z Lycée Condorcet, sedí na odřeném koženém křesle v koutku knihkupectví, se žlutou hvězdou přišitou na roztřepeném šedém kabátě. Jestliže si toho znamení všimli dva zákazníci, kteří si vybírají knihy a listují jimi, nedávají to na sobě znát. Nevšímá si ho ani německý důstojník, který je tu zase. Charlotte si už na něho zvykla. Pravidelní zákazníci taky. Nepůsobí žádné potíže. Dává pozor, aby nikomu nepřekážel, ustupuje, aby nechal lidi projít nebo natáhnout se pro knihu, na pozdrav se malinko uklání, jako by věděl, jak je ta jeho uniforma nenáviděná, a chtěl dokázat, že ne všichni, kdo ji nosí, jsou nepřátelé, třebaže to je samozřejmě to, čím přesně on je.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284116
100
Ellen Feldmanová
V knihkupectví je ticho, stejně jako ve městě. Nikdo tam nekřičí žádné příkazy, neječí tam sirény, jsou slyšet jen tlumené zvuky venkovního provozu a zvuk rychlých kroků na chodníku. Pravda, zvonek nad dveřmi klinká o něco déle než obvykle, když vcházejí čtyři muži v uniformách. Kdo by si pomyslel, že jich je na takový úkol potřeba tolik najednou? Nejsou to, jak si Charlotte všimla, příslušníci gestapa ani wehrmachtu, nýbrž francouzští četníci. Vždycky měli blízko k antisemitismu, antikomunismu a xenofobii a německé okupační síly tyhle jejich sklony ještě rozdmýchávají. Dokonce i ti četníci, kteří tak nesmýšlejí, se ze strachu o vlastní kůži podřizují německým nařízením. Když vejdou, zastaví se a rozhlédnou, nikoliv po knihách, ale po ostatních zákaznících. Charlotte a ostatní předstírají, že pokračují v tom, co právě dělali, ale každý je na pozoru, smysly zbystřené, svaly napnuté, a čeká, co se bude dít. Koutkem oka se dívá na německého důstojníka. I ten vypadá ostražitě. Zajímalo by ji, jestli o tom ví, jestli to naplánoval, jestli je tu jako v přestrojení a dohlíží na celou akci. Ale možná, že o tom neví o nic víc než ostatní. Beze slova, a dokonce aniž by si něco naznačili, četníci obstoupí profesora sedícího ve výklenku. Tohle si Charlotte zapamatuje. Profesor ani nevzhlédne od knihy, výtisku Montesquiea, jak si Charlotte všimne, ale pokračuje ve čtení. A když ho dva z nich popadnou, zvednou ho z křesla a vlečou ho prodejnou, pořád svírá knihu v rukou, obnošené kalhoty a boty s ošoupanou podrážkou na něm visí jako na hadrovém panáku. Když jsou u dveří, jeden ze zbylých dvou četníků mu vyrazí knihu z ruky. Charlotte a ti dva zákazníci přihlížejí, jak strážníci strkají a tlačí profesora do auta. Teď se pokouší trochu vzdorovat, ale je jich víc a jsou mladší a lépe živení. CharUkázka elektronické knihy