JEANNE MACKINOVÁ
S
alon Chanel se nacházel v ulici Cambon, hned za rohem od náměstí Vendôme. Schiap a Coco byly od sebe jen pár kroků. Náměstí Vendôme byla nejelegantnější nákupní zóna v Paříži, takže tam samozřejmě musely být obě. Ale ta možnost, že na sebe mohou každou chvíli narazit, jim musela hýbat žlučí. Od vchodu z ulice vedlo do showroomu slavné schodiště se zrcadly. To je chytré, pomyslela jsem si. Která žena se podívá do zrcadla a řekne si: Vypadám báječně. Já přece vůbec nepotřebuju nové šaty! Kdepak. Podívá se na sebe, zamračí, urovná si sako, povytáhne sukni, poupraví klobouk a pomyslí si: Potřebuju nový styl, musím obměnit šatník. Celou dlouhou cestu nahoru po schodech se těší, že ten pocit nespokojenosti s vlastním vzhledem utiší novými šaty, svetrem či šperky. Salon Chanelové se nevyznačoval tou přátelskou atmosférou jako Schiapin, prodavačky byly oblečené v černé a bílé, stály v pozoru a ruce měly přeložené před pasem jako školačky chystající se nahlas odříkávat učivo. Místnosti až zastrašovaly vznešenou nádherou, všude se blýskala zrcadla a zlacený nábytek a nohy se bořily do vysokých koberců. Toho dne tam bylo rušno. Dámy ze společnosti si zkoušely modely na letní dovolenou, odvážné jachtařské úbory a plavky, všechno z úpletu, který Chanelová zpopularizovala. Usadili jsme se s Charliem na béžové pohovky a čekali, až Ania skončí se zkoušením, a zatím jsem pozorovala manekýnky přecházející po místnosti, jak si svlékají a zase si oblékají lehké pláště a svetry a pohazují šňůrami falešných perel. Oděvy byly elegantní a skoro všechny černé, bílé nebo béžové. Vzpomněla jsem si, jak mi Ania vyprávěla, že Chanelová vyrostla v sirotčinci, který vedly jeptišky oblečené v černobílých hábitech. Dětství si s sebou neseme po celou dospělost, bez ohledu na to, jak dlouho žijeme a jak jsme staří. Někde
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284114
POSLEDNÍ RIVALKA COCO CHANEL
uvnitř mě pořád bude holčička, která si bude pamatovat červené šály bruslařů na kluzišti v Central Parku, kam chodila s tatínkem krátce předtím, než jeho a maminku zkosila španělská chřipka. V kolekcích Elsy Schiaparelli byl znát vliv dětství stráveného v římské rodině z vyšších kruhů: divoké barvy jako pruhované uniformy švýcarské gardy ve Vatikánu, přehnaně ženské tvary živůtků a korzetů, které našla v truhlách na půdě. Dětství Chanelové se promítlo do jejích oděvů jakbysmet: úplet, ze kterého udělala šik materiál, byl dennodenní oděv dělníků a tlumené barvy odrážely asketický život v sirotčinci. Charlie už se začal cítit nesvůj, když seděl na béžové pohovce uprostřed ženského štěbetání a pospíchání. Poposedával a díval se na hodinky. „Kolikrát si musí zkoušet jedny šaty?“ mumlal. „Taková ztráta času.“ „Vůbec nemáš tušení.“ Ania se vynořila za ním a zakryla mu dlaněmi oči. „A proč ztráta času? Jen pomysli, jak bude Ania vypadat úchvatně.“ „Ania bude vypadat úchvatně i v pytli,“ reptal Charlie, odstrčil její ruce z obličeje a podíval se na ni. Nelíbej ji, pomyslela jsem si. Ne teď, ne před všemi těmi lidmi. Ale nahlas jsem řekla: „Nikdy jsi ji v pytli neviděl ani v ničem horším než v modelech ze salonů. To je součást její přitažlivosti.“ Ania se rozesmála. „Madam!“ zvolala švadlena na Aniu, jako by byla nezbedná školačka. „Pojďte sem, ještě jsme neskončily.“ Ania v předstírané hrůze zvedla ruce a zase zmizela v kabince. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře a prošla jimi sama Coco Chanel v béžovém úpletu. Přehlédla místnost a zaznamenala, kdo všechno tam je. „Vida, vy jste to děvče z Elsiina večírku,“ zkonstatovala, když si mě všimla. „A váš velmi pohledný bratr.“ Charlie se začervenal. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284114
JEANNE MACKINOVÁ
Coco se na nás usmála a zaujala postoj, ve kterém ji často fotografovali: jedna noha lehce před druhou tak, aby vystrčila boky dopředu, jedna ruka v kapse, druhá na boku a prostor mezi tělem a pažemi zdůrazněný stejným způsobem, jakým italští velmožové na renesančních portrétech dávali na odiv svou moc. Malá hlava s nakrátko ostříhanými černými vlasy, ostrý nos s červenavými nosními dírkami, jako by jimi dštila oheň nebo se k tomu zrovna chystala. Coco byla známá svým temperamentem, jak už jsem věděla z Aniina vyprávění, ale její štíhlé tělo mělo křehké křivky figurky ze slonoviny. Ania byla půvabná, Schiap v sobě měla vervu a sebedůvěru, ale Coco byla synonymem stylu. Poctila nás svým jasným, poněkud vyumělkovaným úsměvem a trochu naklonila hlavu na stranu, skoro jako by s námi flirtovala. Možná začala kariéru jako polonahá zpěvačka v levném varieté někde na jihu – jak zněl další Aniin klípek –, ale osvojila si půvab a vychování, musela se podrobit drilu, který změnil chudé venkovské děcko v jednu z nejbohatších žen světa, s čímž šla ruku v ruce krása a společenské dovednosti. „Potřebujete nový úbor,“ usoudila a přísně se na mě podívala. „To ano, jenže moje portfolio je momentálně skoro na dně a já nerada prodávám rodinné klenoty,“ odpověděla jsem. „Jsem jenom učitelka, slečno.“ Moje impertinence ji zaskočila. Lidé se s Coco Chanel nedohadovali. Zasmála se a pak zdvihla ruku a já jsem si všimla, že v ní drží malé nůžky, nikoli cigaretu. „Smím?“ zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, odpárala vybledlý růžový živůtek přistehovaný k mému starému propínacímu svetru. „Tak je to lepší. Nemusíte se zbytečně fintit. Svetr má pěknou barvu, když je teď pořádně vidět.“ 100
Ukázka elektronické knihy