věcí, mi táta s Arim pomáhali se stěhováním, a když jsme v novém bytě složili poslední bednu, táta nás oba pozval do restaurace U Slona, ta už dneska neexistuje, a objednal Arimu ještě steak a ještě špízy a poplácal ho po rameni a povídá mu, Jen jez, jez, zasloužíš si to, jsi dobrý kamarád. Nic moc, odpovím. Doktoři, no, nevidí to… moc optimisticky. Je to hnusná nemoc, povzdechne si táta. Jo, přitakám. A navštěvuješ ho v nemocnici, viď? ujišťuje se táta. No jasně, řeknu, teda teď konkrétně ho převezli domů, takže za ním jezdím tam. Je to důležité, protože… začne a po „protože“ se zarazí. A utrhne si kousek pity. A nabere si s ní trochu hummusu. Což je podezřelé. Normálně je hummus můj a labne jeho. Pak si ještě dá do espressa cukr, což mu taky není podobné. Teprve potom pokračuje: Měl jsem kamaráda, nevím, jestli jsem ti o něm někdy vyprávěl — Miki, vyslovím v duchu jeho jméno. A pomyslím si: Děda mi o něm vyprávěl, babička mi o něm vyprávěla, máma mi o něm vyprávěla, o tvém kamarádovi Mikim, který zahynul v jomkipurové válce — jen ty nikdy. Miki byl můj spolužák ze střední školy. Zabili… zabili ho v bitvě o Čínskou farmu. Víkend před tím, než ho zabili, jsme oba jeli domů… Bydlel o ulici vedle. Domluvili jsme se, že se za ním večer zastavím. Jo. Ale nezastavil jsem se. Jo. Jestli jsi tohle náhodou někdy slyšel od babičky, určitě to podávala tak, že jsem usnul a zaspal to. A nezaspal? Jenom se mi nechtělo. Chápeš to? Chápu, tati. To je celé. Choď za Arjem. Dáš si ještě espresso? Ne, díky, tati. Už takhle špatně usínám. Táta zavolá číšníka a objedná si další espresso. Ani to u něj není obvyklé, pomyslím si. Ptá se číšníka, jak se mu vede. Co / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284093
je nového na fakultě. Číšník je jeden ze synů majitele restaurace, a od té doby, co sem chodíme, nás obsluhuje vždycky on. Teď tátovi vypráví o nějaké byrokratické komplikaci, se kterou zápasí na univerzitě, a táta mu radí. A pak mu ještě napíše svoje telefonní číslo, pro jistotu. Vždycky ochotný pomoct. Ke každému vstřícný a laskavý. A proč špatně spíš, synu? zeptá se, když číšník odejde. Máma mi jednou říkala, že jeden z důvodů, proč se do něj zamilovala, byla jeho neuvěřitelná schopnost se vrátit k rozhovoru přesně, ale naprosto přesně v bodě, kde se předtím přerušil. Prostě tak, vždyť víš, mám lehký spánek. Jako tvoje matka. Člověk si musí umět vybrat, co po kom zdědit. Po tobě mám barvoslepost, po ní tohle. No a… Ještě něco mi řekni, s Diklou je všechno v pořádku? Jo, jasně, proč? Protože s námi nepřijela do Haify? Znáš přece Diklu, vždycky toho má hodně. To je pravda, řekne — a v hlase má pochybnost. Nepatrnou. Ale přesto tam je. A já vím, že má podezření, že mezi mnou a Diklou je něco velmi v nepořádku. Protože před rodiči toho moc neutajíte, navíc před rodiči psychology, a já vím, že se teď otáčí k moři, aby mi uvolnil prostor, kterým bych mohl projít a povědět mu, co se děje, a tuším, že příběh s Mikim byl jen trik šachisty, který mě měl připravit a otevřít pro tuhle chvíli, a vím, že pokud mu svěřím, že jsem v úzkých — včera jsem Dikle řekl, že se v Kolumbii nestalo vůbec nic, že jsem si nevěru vymyslel, protože jsem cítil, že se mi vzdaluje, a chtěl jsem jí otřást, a ona se na mě dlouze zadívala a pak řekla: Ty jsi magor, víš to? Naprostej magor — když mu tohle všechno povím, budu moct těžit z jeho moudrosti a životní zkušenosti a laskavosti a rozvahy a všech těch věcí, kvůli kterým oči těch lidí, co za mnou chodí po autorských čteních — je tomu tak i u vás, Chanito? —, září, když o něm mluví, a vím, že se všemi důvěrnými detaily, které mu odhalím, bude nakládat taktně a diskrétně, protože na drby si opravdu nepotrpí, a taky vím, že okamžik vhodné příležitosti nebude dlouhý, protože můj otec je možná psycholog, ale dlouhé odmlky nemá rád a taky nikdy netlačí, a tak se za krátkou chvíli zase odvrátí od moře, / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284093
naznačí číšníkovi, že chceme platit, a řekne: Máma nás už určitě čeká, měli bychom jít — to všechno vím, a přesto zůstanu mlčet. Proč od jistého věku nedokážeme s rodiči sdílet nic důležitého, Chanito? Protože „opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě“? Nebo prostě proto, že jim nechceme dělat starosti a zneklidňovat je? Nebo snad proto, že chceme chránit nějaký obraz toho, že všechno zvládáme a prospíváme, který chceme, aby se jim zrcadlil v očích, kdykoli se na nás podívají? Anebo to jen já před svým otcem mlčím, Chanito, a zatímco vám píšu, miliony lidí po celém světě se svým rodičům naprosto bez zábran svěřují se vším, co jim leží na srdci? Cestou zpátky do Karmelu jsme mluvili o Noamině bat micva a o filmech. Táta strašně rád chodí do kina a potom je recenzuje, jako by byl nejmíň Peter Bradshaw. Jediné filmy, ze kterých dokáže být opravdu nadšený, jsou akčňáky. Právě proto, že ty se vůbec nesnaží předstírat kvalitu. Nakonec jsem se zeptal i na vás, Chanito. Nepamatuje si vás, ale neberte si to osobně. Za dlouhodobou paměť u nás doma odpovídá máma, a skutečně, když jsme dorazili domů, zeptal jsem se jí a ona hned řekla: No jistě, Chanita Brodecká. Připomněla mu, že jste u něj studovala statistiku, věděla, s kým jste chodila, dokonce si pamatovala, co jste nosívala, a zkrátka a dobře, moji rodiče vás taky srdečně pozdravují. Kdy bude natočená filmová verze vaší knihy? Když jsem ji četl, úplně živě jsem si ten film představoval. To je ale kniha! zvolá a zavrtí hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. Skvělá kniha. Díky, to je milé. Začal jsem ji číst v duty free shopu a celý let jsem ji neodložil. Díky. Vážně, moc děkuju. Jak jsem ji dočetl, povídám ženě: Tohle je film. Opravdu? Neslyšela mě, usnula. Moje žena taky v letadle vždycky spí. Váš styl psaní je tak… vizuální. A ty dialogy? Fantazie. / 100 /
Ukázka elektronické knihy