Do místnosti vešel jiný policista. „Veliteli, někdo volal, že nás napadli mimozemšťani.“ „Vypadněte, vy idiote!“ vykřikl velitel. „Jeden výbuch a už je to válka s mimozemšťany.“ Policista sklopil hlavu a odešel. Něco si mumlal, ale nebylo mu rozumět. „Pojedeme se tam podívat,“ pronesl velitel a vyrazil k věšáku, kde měl pověšenou uniformu a čepici. Připravený vůz vyrazil směrem ke Sterling Gardens. Na místě už byla armáda, která celý prostor ohradila. Byli tu samozřejmě lidé z Mi6, ze Scotland Yardu a dokonce i dva agenti FBI.
***
[ Na neznámém místě ]
Krčila jsem se v trávě a schovávala své nahé tělo. „Slečno, nepotřebujete pomoct?“ zeptal se postarší muž, který kráčel se svou stejně starou manželkou kolem místa, kde jsem se schovávala. „Já, nevím, co se stalo,“ pronesla jsem tiše. Muž okamžitě svlékl bundu a nabídl mi ji. „Zakryjte se a pojďte s námi,“ ukázal směrem ke své paní, která se usmívala, jako by viděla…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284040
Ano. Jako by viděla svojí dceru, která před deseti roky umřela. Četla jsem jejich myšlenky. Zase jsem to udělala. Dokonce jsem udělala mnohem víc, než to. Vzpomněla jsem si, co se za posledních pět let stalo… „Tak pojď, dítě. U nás se ohřeješ,“ promluvila postarší paní a ukázala směrem k silnici, která vedla k velkému stavení. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se. „Elstead,“ odvětil pán. Pokynula jsem hlavou a s úsměvem ve tváři jsem využila jejich nabídky. „U nás se ohřeješ.“
***
[ O dvě hodiny dříve ]
Vzpomněla jsem si, že jsem po setmění opustila svůj úkryt a vyrazila na západ. Kvůli velkému počtu měst, a tím pádem četnému osídlení, jsem změnila svůj směr k jihu. Nějaké město u řeky. Dobré místo k odpočinku. To jsem však nevěděla, že mě najdou milý postarší lidé, kteří mi nabídnou přístřeší. Nevěděla? Vlastně jsem to věděla. Budoucnost je nic než čas – časová událost. Vybrala jsem si je…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284040
11. Elstead, Jihozápadně od
Londýna, 2001
Seděla jsem u stolu. Na sobě jsem měla oblečení jejich dcery. Usrkávala jsem teplý čaj a těšila se na polévku, kterou paní domu připravovala. „To oblečení ti sluší,“ řekl její manžel a chtěl mě pohladit. Pak se ale zastavil. Proč to chtěl udělat? Tolik mu chybí jejich dcera? Ano, chybí jim, přečetla jsem jejich myšlenky. „A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala se paní. „Já….“ Nevěděla jsem, co jim mám říct. Proto jsem se rozhodla použít poslední jméno, které jsem slyšela. Margery. „Jsem Margery,“ odpověděla jsem. „Já jsem…“ „…Grace,“ vyhrkla jsem. „Jak to víš?“ udivila se. „No, já…“
Ukázka elektronické knihy