„Kluci zůstanou se mnou, viďte, vy dva? Co já tady sama a v tak velkém bytě? A měnit za menší, když tu mám tolik vzpomínek, to se nedá. Do garsonky v paneláku by se mi nevešly. Ale u vás v Barceloně bych si bydlení dokázala představit. Bydlení a život. Myslím na pořád. Tam je pořád slunce a lidi jsou ho plní. Je to docela jiný svět.“ Když jel Dan na letiště, docela se mu ulevilo. Utíkal před Joanem, před Ondřejem, před Kájou, i před sebou. Dokonce jej napadlo, že už by mohl někde zůstat. Ale pouto s Kájou bylo pořád silné. Kdyby šel Kája po škole někam do zahraničí, sbírat zkušenosti, nebylo by to špatné. Vozil bych mu dárky a výstřižky z novin, neměli bychom jeden z druhého ponorkovou nemoc a moje zkušenosti s cizím prostředím by se mu hodily. A Klára by nám byt v Praze pohlídala. Jenže Klára jednoho dne překvapila všechny čtyři. „Musím vám kluci něco říci. A posaďte se na to. A dáme si kafe. Kdo už dnes nebude řídit, dostane ho s irskou whisky.“ „Budeme něco slavit?“, zeptal se Kája. „No, svým způsobem ano. Totiž, chlapci, co mě tady vlastně drží? Jenom vy. Se sestrou, promiň, Kájo, si nerozumím a ani nevím, kdy naposledy mi zavolala. Jen proto, aby mi řekla, jak jsem nemožná. Já jsem se sblížila s Joanovou maminkou a ona mi u sebe nechá jeden pokoj. A budeme spolu hospodařit, zdokonalovat si angličtinu a třeba se stihnu naučit i katalánsky. Bohouš mi nechal dost peněz, můžu tam dělat průvodkyni, nebo něco na našem zastupitelském úřadě, to už jsem si zjistila. Byt nechám Kájovi a i kdybych brala jen příležitostné práce, nebo pracovala na půl úvazku, slušně bych vyžila a nebyla nikomu nic dlužna. A vám nic nebrání občas sednout do letadla a 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284001
doletět za tetou. Dan vydělává a neutrácí a vy ostatní budete mít po škole také slušné platy. Pokojíček mi prosím nechte. Budu se sem občas vracet. Ostatně nemáš Dane letos v prosinci hrát právě v Barceloně? Takže bys s námi mohl oslavit Vánoce.“ Bylo to překvapení, i když Joan několikrát něco naznačil, protože mluvil s maminkou skoro denně. Klára si vyřídila všechny náležitosti, připravila si věci a za týden byla pryč. „Byt je už napsaný na tebe, dojdi si na katastr. Bylo třeba se moc nerozmýšlet, má se dost zvednout daň z převodu a nabytí nemovitosti a proč bys měl krmit stát,“ řekla Kájovi cestou na letiště. „Všechny doklady máš v černém stolku, všechno je zaplaceno a byt je jednou pro vždy tvůj.“ „Vážně si myslíš, že děláš dobře, teto?“ „Určitě. Tady je to nějak divné, pořád ode zdi ke zdi, stojí to na místě, žádný progres, nic. Důchod mi vzít nemohou a já ještě hodlám pracovat. A Bohouš mi nechal peněz, ani jsem netušila, že jich bude tolik. Jsem přece i dědičkou jeho patentů a nikdo mě nemůže vynechat. Víš, já bych možná už ani pracovat nemusela, ale ono to urychlí to přivykání na nové prostředí a osvojení jazyka. Když jsi mezi lidmi a nikdo na tebe nepromluví česky, prostě musíš. Podívej se na Dana. Angličtinu umí a už se domluví i německy. To ta práce a kontakt s cizím prostředím. A já neumírám, jen budu o kousek dál. Buďte tady rozumní, nekuřte trávu a řádně vystudujte a pak se vám otevře celý svět. A dnes není žádné místo tak daleko, aby se tam nedalo doletět.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284001
Dan už byl na stálé změny prostředí zvyklý a Kláře se nedivil. Dokud člověk chce a může, je schopen svůj život stále měnit. A když nechce, ani nemůže, musí žít tam, kde to umí. Ale stejně mu poslední rok a půl připadal jako hodně divný a zmatený film. Úspěchy na pódiích, ale v sobě zmatek. A s rodiči se dál nepohnul. I když se snažil. Jeho otce přestala stará rodina zajímat, měl novou. A maminka se točila mezi prací a sektou svých souvěrců a světu se stále víc vzdalovala. Pouto mezi ní a synem se zpřetrhalo. Měl jsem jí možná víc pomoct, napadlo Dana. Ale kdy, když jsem pořád na cestách? A jak? Je možné pomoci šílenci? Dan si zahrál v Německu s Vanessou Mae a v Londýně s Davidem Garrettem, který umí Let čmeláka tempem třinácti not za vteřinu. David mu řekl: „Zkus to také jinak. Kritika tě třeba strhá, ale na kritiku nedej. Ty jsi ten, kdo má housle v ruce a nese kůži na trh. Teoretici jen prndají, protože se tím živí. Hudba je krásná a peníze jsou důležité. Teď máš placku z Royal Collegge of Music a všechny dveře otevřené. Tak do toho šlápni.“ Vanessa nezapřela sportovní kariéru. I když byla na Zimních olympijských hrách v roce 2014 poslední. Když přitlačila na své modré ZETA JAZZ, měl husí kůži i Dan. Pane jo, to je fakt extra třída! Od roku 1990 do roku 2007 šestnáct alb. K tomu stihla speciální edici a singly. A vyprodané koncerty po celém světě. I Petr Varhaník říká, že nestačí umět. Musí se i umět prodat. Někdo spojení klasiky s populární, nebo s rockovou hudbou odmítá. Ale je to přece i popularizace klasické muziky. A jsou to narvané arény, televizní 100 Ukázka elektronické knihy