hlavu, vrtí ocasem. Táta vytáhne z kapsy svůj balíček, rozvážně rozbalí noviny a položí je rozevřené na zem před psa. A ten žere ty kosti. To je hodnej Voříšek! Máš rád kostičky, co? Třeba budu mít příště zase nějaký, možná. Tak nazdar, Voříšku! A odchází, aby nepřišel pozdě na stavbu. Když jsem u toho, svěří mi kazatelsky: „Kosti, ty mají radši než maso.“ Udělá pár kroků a dodá: „Protože po kostech jim dobře rostou kosti.“ A o kousek dál: „Voni vědí, že to je pro ně dobrý.“ Ještě deset kroků: „Říká se, že jsou hloupí, ale oni nejsou tak hloupí.“ A zuby si ukousne kus baga, aby si v klidu pro potěšení popřemýšlel o podivuhodné moudrosti přírody. Najednou se zastaví, otočí se ke mně, zaujme pohodlnou polohu rozkročmo a řekne mi přísně: „Ale opovaž se jim dávat králičí kosti!“ Já se ptám: „Proč?“ „Páč tyhle kosti se strašně lámaj, sou špičatý jak jehly a tomu psovi to pak propíchá střeva a umře, ecco.“ S tátou se člověk pořád učí. A nesbírá jen kosti. Taky zvadlé listy salátu, nať z mrkví, bramborové slupky, košťály ze zelí. To je pro králíky. Nějací králíci se vždycky někde najdou. On jim říká ušáci. Všechno, co má čtyři packy, srst a dvě oči, co se na vás dívají plné naděje, to jsou všechno ušáci. Košťály ze zelí, ty nejsou pro ušáka, ty jsou přirozeně pro tátu, samozřejmě že syrové. Chroupá to jako já jablko. Ale je to lepší než jablko, dělá to dobře na žaludek, na plynatost. Jablko je taky dobré na plynatost, povídám. Ne! Jablko kazí žaludek, protože to prodávaj nezralý. Táta chroupá velké zlatavé cibule a taky bílé cibulky, ale ty chroupá i s natí. Cibulka, ta je dobrá na krev. Zabíjí mikroby. Máma je na mrkev. Tu já nemůžu ani cítit. Když mi nandává na talíř, nikdy neopomene říct: „Jez, budeš mít silná stehna!“ A já se topím v bludišti příčin a následků, na jedné straně jsou mrkve a na druhé silná stehna a já nedo-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283997
kážu zachytit to mezi tím, co schází, aby to všechno drželo pohromadě. Při přemýšlení jsem zbaštil tu mrkev, ty hnusný sladkoslaný kolečka, co mi kazí chuť hovězího, a máma nic dalšího nežádá. Někdy nabízí jiné varianty: „Po mrkvičce budeš milý.“ Tady už je užitečnost zjevnější. Pak je taky tvrdý chléb, ze kterého jsou krásné oči, polévka, po které se roste, a pár podobných věcí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283997
Domek Můj strýc Jean, tátův bratr, bydlí ve Fontenay. Je podobný tátovi, ale v těžším vydání, mohutnějším a parádnějším. Má velký krásný silný nos. Je moc hodný, trochu pomalý. Kdysi jsem ho čas od času vídával, když mě táta při nějaké naší zimní procházce zavedl až tam. Teď ho nevídám tak říkajíc nikdy. Myslím, že máma ho nemá moc ráda, a když se někdo mámě nelíbí, dá vám to pocítit. Taktně. Jak si myslí. Jsme prostě zvláštní rodina. V letech těsně po válce vydělal můj strýc Jean hodně peněz. Aspoň máma to říká. Díval se na nás svrchu, dodává. Já si říkal pro sebe: „Stejně, ať se pyšníš se svýma prachama, stejně jsi jako kámoši: leze ti sláma z bot.“ Máma je jako takoví ti černí a žlutí vychrtlí proroci vydechující horečku, co jsou na stránkách Svatých dějin z mého katechismu, co chodili po venkově na svých nohách lučních kobylek, nadávali lidem a ukazovali na ně prstem a předpovídali jim ty nejhorší ohavnosti, jen když je to ve jménu spravedlnosti a Božího hněvu. Jak přišel můj strýc Jean k penězům? No to je prosté: nemají děti. Chci říct on a jeho žena, teta Dominika. Bez dětí je to krásný život, pořád se jedí kuřata a na Vánoce jahody, s tím souhlasí každý. „Malý děti, to je drahota, paní Ludvíková!“ říkají matróny ověšené hrozny usmrkanců. „Máte vy to štěstí, že máte jen toho jednoho. Na co víc než
100 Ukázka elektronické knihy