patřit mé sestřenici, otcově neteři z Jaroměře, která se vykazovala na naši rodinu nebývalou společenskou aktivitou. Stavovala se u nás pokaždé, když jezdila do Hradiště na hřbitov, k čemuž docházelo překvapivě často, a měla za to, že pouhý fakt, že je naší příbuznou, ji opravňuje k tomu vysedávat zbůhdarma v naší kuchyni a beztrestně žvanit. Ty boty ale nebyl tak docela její styl a ten transportér, co stál před vraty, už teprve ne. Skutečnost bývá většinou mnohem prostší a mnohem méně zábavná, než si ji představujeme, tentokrát ale předčila veškeré očekávání jak mé, tak Horákovo. Oba jsme zůstali stát na prahu a nevěděli, co si s tou situací počít. Horák mě v jednu chvíli postrčil dopředu tak, že jsem málem zakopl o práh. „Tady vás máme,“ prohlásila potutelně majitelka azurové obuvi Klára Hančilová. Seděla v naší striktně nekuřácké kuchyni a vypalovala očividně jednu za druhou. Navzdory tomu, že otec otevřel okno, tu už bylo slušně zahuleno. Vypadala, jako by si sem jen odskočila z Woodstocku, a připomínala jistou mladou ženu, která jedno léto, dávno už tomu, vysedávala v naší kuchyni celá rozjařená z toho, jak se jí spolu s nevinností podařilo odložit i předsudky své společenské vrstvy vůči venkovskému lidu. Vpád té první přežil otec nic netuše v bezpečí jednoho lázeňského zařízení, tahle invaze ho ale evidentně zastihla nepřipraveného. Nejspíš byl zrovna v dílně, nestihl se ani umýt, takže byl trochu jako na trní. Hančilová naproti tomu působila dojmem velmi uvolněným. Cigaretu držela klasickým ženským způsobem, mezi prvním článkem ukazováčku a prostředníčku, s loktem opřeným o stůl a dlaní vzhůru. Natáhla kouř a labužnicky ho upouštěla v útlém proužku rozplývajícím se nad stolem. „Máme na sebe poslední dobou nějaké štěstí, bratře Horáku,“ prohodila směrem k Horákovi a chystala se vstát, aby mu podala ruku. „Nevstávejte,“ zabručel nevrle Horák, „jsem tu jen pro med,“ prohlásil. Vida ho, hrdinu, měl tu Hančilovou naservírovanou
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283996
na stříbrném podnose, mohl se jí dostávat pod kůži, nakrmit ji svými velkolepými blafy o příkladné minulosti hradišťského sboru, jenže se nejspíš bál, že by ho pohltil chaos a emoce. Chápal jsem ho, koneckonců jsem jeho obavy sdílel. Postavil jsem se pokud možno co nejdál od jejího elektromagnetického pole, které vyplňovalo značnou část naší kuchyně, opřel se o kuchyňskou linku a čekal, co se z toho vyklube. „Netušil jsem, že tě pokousal pes, Janku,“ prohlásil otec. Podíval jsem se na Hančilovou, tak o tohle se tu jednalo. „Dárek je v pořádku,“ oznámila mi vítězoslavně. „Dárek?“ „Ten pes od Dosoudilů. Včera přišly testy a je v pořádku, vzteklina byla negativní, ale měl byste si obnovit očkování proti tetanu, jestli ho nemáte.“ Pomalu jsem tomu začínal rozumět. Nejspíš vzala toho čokla Kerberose a odvezla ho na veterinu. To od ní bylo hezké. Napadlo mě, že bych měl nějak vyjádřit svůj vděk, ale netušil jsem, jak na to. „Na tetanus jim seru,“ řekl jsem. Vyznělo to trochu hulvátsky, ale karta leží, hra běží. Otec si povzdechl, vrhl na mě svůj obvyklý útrpný pohled provázený sotva slyšitelným povzdechem a pak se zvedl, že dojde pro ten med. Stál jsem tam, ruce složené na prsou ve stejně odmítavém gestu, jaké zaujal Horák, civěl jsem do levého horního rohu naší kuchyně a čekal, až se otec vrátí. Trvalo mu to celou věčnost, už to vypadalo, že ten med snad teprve stáčí. Copak nevěděl, že je neustále třeba pohánět to věčné kolo slov a činů, a že když náhon vyschne, je třeba vykasat nohavice, stoupnout si do bahna a roztočit kolo společenské konverzace vlastními silami? Horáka, toho ani nenapadlo, že by mi pomohl. Ještě před chvílí mlel pantem, jako by se na nás valila stoletá voda, ale teď tu stál jako nezúčastněný majitel lístku do páté řady. A ani Hančilová se netvářila, že by na řečnění měla školy hrazené z peněz nás, daňových poplatníků. Kouřila a zdálo se, že přemýšlí.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283996
Měl jsem taky chuť na cigaretu, strašnou, ale kouřit ve vlastní kuchyni by znamenalo popřít veškerý řád, který jsme tu s otcem léta budovali, a složit své zbraně k nohám téhle divoženky. „Máte všechno?“ zeptal jsem se jí po vzoru všech českých pinglů, kteří člověku tímto nevymáchaným způsobem dávají najevo, že jeho čas v daném podniku právě vypršel. Nějak jsem zkrátka nebyl ve své kůži. Kde ten otec, kurva, vězel? Nakonec se přece jen ozvaly jeho kroky, vlastně šoupání nohama, musel pozavírat celý ten svůj důmyslný systém proti hmyzu a hlodavcům. Jednu sklenici dal Horákovi a druhou postavil před Hančilovou. Je to pozornost za to, že se v celé té věci se psem angažovala, podotkl. „Já půjdu, byl jsem tu jen pro ten med,“ prohlásil Horák. Kolikrát to mínil opakovat? Ať si vezme ten svůj med a jde s ním třeba do prdele, nikdo ho tu nedržel. „Taky půjdu,“ přidala se Hančilová. Poděkovala otci za kávu a med, zvedla se, a jak se protahovala kolem kuchyňské linky, naše elektromagnetická pole protnula. Trochu to se mnou zacukalo. Periferním zrakem jsem sledoval, jak si v předsíni nazouvá stříbrné tenisky, otec jí podával lžíci na boty, ale ona do nich jen tak vklouzla. Pak dveře zapadly. Odešla. Umyl jsem po ní hrníček, prsty se se dotkl zaschlého lógru, který nevydržel dlouho vzdorovat proudu studené vody a ustoupil hladké, inertní glazuře znojemských keramických závodů. Srovnal jsem židli, na které seděla, a znovunastolil staromládeneckou nehybnost. Pak jsem se odklidil k sobě, abych si konečně zapálil. Když jsem si to tak v hlavě sesumíroval, stál ten den celkem za hovno, ale stejně jsem měl docela zvláštní, povznesenou náladu. Zapálil jsem si a ze zvyku se podíval, co píší mé oblíbené sportovní servery. Bylo to však bičování mrtvého koně, Tour skončila a tenis mě vysloveně odpuzoval. Mrknul jsem se na mail. Kromě různé korespondence týkající se družstva,
100 Ukázka elektronické knihy