přesvědčení, že trvá v čase a že nemůže uniknout budoucím osudům svého těla. Zdali to je, či není pravda, je z pohledu evoluce mozku zcela lhostejné. Svůj evoluční účel tu plní již samotné jedincovo přesvědčení, nikoliv jeho pravdivost. „Záměrem“ evoluce proto rozhodně nemohlo být vytvořit jedincům jejich Životy jako nějakou „objektivně existující a v čase trvající věc“. To logicky vyvolává pochyby o samotné existenci Života jakožto něčeho, co skutečně trvá v čase. Není tedy mé přesvědčení, že můj Život trvá v čase, jen hlubokou iluzí vnucenou mi evolucí? Iluzí, ve které sám sebe utvrzuji díky svým vzpomínkám, díky vnímání sebe sama jako objektu vydělujícího se z okolí, díky svému abstraktnímu myšlení apod.? Skutečně mě ještě čekají osudy, které mé tělo prožije za pět minut, za rok, za deset let? Nebudou to ve skutečnosti už osudy jiného jedince v mém těle, osudy které já jakožto právě teď žijící bytost už neprožiji? Mohu také uvažovat ještě trochu jinak. Bylo-li „záměrem“ evoluce vytvořit ve mně přesvědčení o mém časovém trvání, není můj Život vlastně identický s tímto evolucí vytvořeným subjektivním přesvědčením? Není
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283995
můj Život totéž, co určitý můj myšlenkový konstrukt sebe sama, není můj Život něco jako příběh o mé osobě, který vyprávím sám sobě? Nemohl-bych tedy říci: „Ano, trvám v čase, neboť můj mozek vytváří hluboké přesvědčení o mé vlastní existenci v čase, neboť vytváří příběh o mé osobě, který vyprávím sobě samému, neboť ve mně vytváří představu mého já jakožto nějaké věci trvající v čase?“ Vybavuje se mi obraz duševně nemocného člověka, který postupně dospívá k přesvědčení, že je Napoleon. Stojí před zrcadlem a nalézá ve svém obličeji stále více Napoleonových rysů. Hltá Napoleonovy životopisy a čím dál tím více je přesvědčen, že si události z Napoleonova života pamatuje, že je sám prožil, že to jsou osudy jeho samého. Napoleonovy osudy se stávají jeho vlastními vzpomínkami – či přesněji řečeno nedokáže rozeznat, že to nejsou jeho vzpomínky, ale cosi, co si kdysi přečetl a částečně domyslel. Nakonec dospěje k hlubokému a nezvratnému přesvědčení o své identitě s Napoleonem. Kdyby Život ve své podstatě opravdu nebyl ničím jiným než subjektivním přesvědčením, myšlenkovým konstruktem, chápáním sebe samého jakožto
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283995
v čase existující „věci“, „příběhem o sobě samém vyprávěným sobě samému“, pak by ono hluboké přesvědčení duševně nemocného člověka odpovídalo skutečnosti. A dávný válečník by znovu spatřil svět a musel by žít život blázna jako trest za proslulost, které nabyl ve svém předchozím životě. Napoleonovi by bylo souzeno prožít vše, co dvě stě let po jeho smrti prožije onen blázen. Zajímavý paradox – „paradox blázna“. Z této úvahy se zdá být zjevné, že podstata trvání mého Života asi nemůže spočívat v tom, co o svém Životě aktuálně vím a co tvoří obraz mého Života v mém vědomí. V čem však tedy spočívá objektivní podstata toho, že skutečně trvám v čase, že jsem něco prožil a že ještě něco dalšího prožiji? A není mé přesvědčení, že můj Život trvá v čase, a že tedy budu skutečně muset prožít nějaké své budoucí osudy, přece jen pouhý blud vnuceným mi evolucí? Na tyto otázky nyní odpovím.
Ukázka elektronické knihy