Lužičtí Srbové na přelomu 20. a 21. století Pokud jde o censy a další početní údaje, jen malá část evropských státních útvarů v současnosti sčítá a registruje údaje týkající se deklarované etnické příslušnosti. Absence takovýchto oficiálních statistik platí i v případě dnešního Německa116 – tím se zdejší situace liší od nástupnických států bývalého Rakousko-Uherska a dalších zemí východní Evropy. Skutečnost, že etnická příslušnost není v Německu úředně doložitelná, bývá také uváděna jako jedna z překážek vzniku hypotetického lužickosrbského voleného menšinového zastupitelského orgánu (Serbski sejm)117 v kontextu potíží s registrací osob majících volební právo. Jistě, proces dokazování „srbství“ by byl mimořádně komplikovaný a u mnohých (i „národně uvědomělých“) Lužických Srbů by se zřejmě setkal také s odporem. Pro srovnání je však třeba připomenout, že kupříkladu norští Sámové se takového řešení nezalekli a pro potřeby registrace voličů do Sámského parlamentu vytyčili (jakkoli vágní a zpochybnitelná) kritéria původu, tj. „sámskosti“. 2) Jazyk: na rozdíl od některých jiných bilingvních/diglosických oblastí Evropy (Wales, Skotsko, Finsko aj.) není v Lužici registrován ani – v porovnání s etnicitou zdánlivě „změřitelnější“ – počet uživatelů menšinového jazyka. Přitom právě lužická srbština je bezpochyby hlavním etnodiferencujícím znakem, odlišujícím Lužické Srby od Němců. Přes spíše akademická či voluntaristická tvrzení, že „plnohodnotným“ Lužickým Srbem je možno být i bez znalosti řeči, bývá často právě schopnost hovořit lužickosrbsky vnímána a prezentována jako sine qua non lužickosrbské etnicity. Skutečnost, že vedle jazyka existuje v praxi jen málo jiných znaků vymezujících Lužické Srby jako svébytné etnikum, zastáncům názoru o roli jazyka jakožto „etnické“ komponenty či etnodiferencujícího znaku nahrává.118 ELA, Ludwig (2010): Kelko je Serbow? Abo – dyrbja so mjeńšiny poprawom ličić? Rozhlad, 60 (5): 17–19; (6): 16–18. 117) [Aktualizace 2020] Serbski sejm byl mezitím založen (17. 11. 2018); viz pozn. 49. 118) ELA, Ludwig (2014): Sprachenpolitik in der Lausitz. Sprachenpolitik und Sprachenrecht im deutsch-sorbischen Gebiet 1990 bis 2014. Bautzen: Sorbisches Institut/ Serbski institut: 103–104. 116)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283994
Texty s etnologickou a historickou tematikou Shrnutí. Jak tedy v lužickosrbském kontextu nahlížet na tradiční soupeření dvou zmíněných ambivalentních teorií etnicity? Dávný spor primordialistické a konstruktivistické koncepce není v Lužici ani zdaleka dořešen; oba přístupy se v teorii a praxi prolínají (nejčastěji podle momentálních ideových, pragmatických aj. kontextů a potřeb). Je rovněž namístě si připomenout, že rozpory mezi oběma krajními pojetími etnicity mohou být menší, nežli se zdá. Rozdíly mezi těmito paradigmaty jsou totiž mnohdy dány spíše rozdílnou akcentací shodných klíčových momentů, souvislostí a vztahů.119 Od svých slovanských sousedů se Lužičtí Srbové liší mnohem větší mírou etnické hybridity či dvojí identity;120 tato skutečnost se (v některých situacích) projevuje i výraznější ochotou k akceptaci státního/občanského pojetí národa. Oproti praxi před rokem 1990 také zřetelně zesílilo prizma nahlížející na Lužické Srby a lužickou srbštinu jako na součást „kulturního dědictví lidstva“.121 Zmíněný přístup se prolíná i s aktuální tematikou antiglobalizačních snah, multikulturalismu, biodiverzity a ekologie. Dřívější pohled, zaměřený striktně pouze na menšinová a jazyková práva, byl tedy v nedávné minulosti nejen podstatně HROCH, Miroslav (2009): Národy nejsou dílem náhody. Praha: Sociologické nakladatelství: 43 n. 120) TSCHERNOKOSHEWA, Elka (2013): „Bin ich Deutscher oder Sorbe?“ Wege und Irrwege zu einer hybridologischen Forschungsperspektive in der Lausitz. In: TSCHERNOKOSHEVA, Elka – JACOBS, Fabian (eds.): Über Dualismen hinaus. Regionen – Menschen – Institutionen in hybridologischer Perspektive. Hybride Welten 6. Münster–New York–München–Berlin: Waxmann Verlag: 13–42. [Poznámka 2020] Pozoruhodným „shrnutím“ tematiky etnické sebeidentifikace Lužických Srbů je lakonická píseň dua Berlinska Dróha „Ja njewěm“ (Nevím). Její název je současně symptomatickou odpovědí na v textu položenou otázku: „Jsem Lužický Srb nebo Němec?“. Tato nejednoznačnost je v závěrečných slovech textu ještě shrnuta a podtržena slovy „A není to snad ksakru jedno?“. In: CD 2+2=3, Atze Wellblech & Berlinska Dróha (2010); https://www.youtube.com/watch?v=nZZ2dZAOzOE [30.6.2020]. 121) Srov. zápis lužickosrbských zvyků do seznamu nehmotného kulturního dědictví Německa (2014). 119)
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283994
Lužičtí Srbové na přelomu 20. a 21. století rozšířen, ale dosahuje i nové, postmoderně zabarvené kvalitativní roviny. Snaha o odpověď na výše zmíněnou a na konkrétní jedince zaměřenou otázku, kdo je Lužický Srb, tak do značné míry ustupuje do pozadí či přímo pozbývá významu: podstatné je naopak „správné“ akcentování kolektivní lužickosrbské a menšinové tematiky v rámci aktuálních společenských témat a za použití adekvátního „newspeaku“. Nakolik jsou zmíněné změny pro Lužické Srby a jejich přetrvání jako svébytné entity prospěšné, je obtížné říci. Každá epocha má své (i když mnohdy pouze formální) společenské a kulturní vzorce, preference a dobově podmíněné tematizace. Ještě před několika málo dekádami nepředstavitelná společenská akcentace a pozitivní konotace pojmu „menšina“ může být jistě malým etnickým skupinám (a tedy i Lužickým Srbům) ku prospěchu. Jakkoli je jistě užitečné využívat příhodných společenských kontextů, je však přesto třeba nespoléhat jen na ně; vedle „velkých témat“ (v duchu tönniesovského Gesellschaft) je žádoucí i nadále rozvíjet také nosné, ryze komunitní kontexty (Gemeinschaft). Tradiční pojetí „národa“ je totiž současnou postmoderní optikou vytlačováno a nahrazováno někdy až příliš abstraktními rovinami „menšinových/lidských práv“, multikulturalismu a diverzity, v nichž se vlastní předmět zájmu může paradoxně ztrácet či být vnímán jako anachronismus. I pro Lužické Srby jsou tak vysoce aktuální slova Clauda Lévi-Strausse: „Každá kultura se rozvíjí díky vzájemným výměnám s jinými kulturami. Musí však klást určitý odpor, jinak by záhy neměla nic specifického, co by mohla směňovat.“122 Na tom, zda lužickosrbské etnikum bude schopno nalézt vyváženou pozici mezi zřetelným sebevymezením a otevřením se jiným vlivům, tak bude záviset nejen akademická disputace mezi primordialismem a konstruktivismem, ale budoucnost Lužických Srbů a jejich jazyka vůbec.
YACOUB, Joseph (1996): Mezinárodní právo a menšiny. In: Menšiny a být menšinou v nejisté Evropě. Praha: Via Europa: 3–11. 122)
100
Ukázka elektronické knihy