tudíž divu, že křesťané opravdu velmi záhy začali o Ježíši Kristu vypovídat jako o prostředníku nejen v díle dovršení stvoření, ale také v Božím díle prvního stvoření. Dlužno ještě podotknout, že nad hrobem Ukřižovaného se pomyslně „vznášel“ tentýž Duch jako při křtu v Jordánu a zejména jako kdysi na počátku nad vodami, protože vzkříšení coby definitivní nové stvoření je dílem nejen Otce, který Ježíše vzkřísil196 a oslavil, ale též Syna, jenž má život v sobě (srov. J 5,26) a může ho dát a zase přijmout (srov. J 10,18), rovněž pak Ducha svatého oživovatele a dárce života v plnosti.197 Synovo vzkříšení a oslavení jakožto dovršení díla stvoření se naplňuje podle téhož scénáře trojiční logiky, jako se odehrálo a odehrává dílo prvního i ustavičného stvoření a také druhého stvoření, a proto velikonoční drama jakožto nové stvoření vrhá zcela nové světlo na mystérium prvního, ustavičného i druhého stvoření. Kdo je v Kristu, je nového stvoření, říká svatý Pavel (srov. 2K 5,17). Toto nové stvoření je obnovený vztah člověka k Bohu Otci v Kristu. Zmíněná obnova naší kreaturality se uskutečňuje prostřednictvím smíření (srov. 2K 5,18–21), které je možné na základě víry a také křtu. Nejde o to, že bychom my usmiřovali rozhněvaného Otce, ale přesně naopak o to, abychom otevřeli srdce iniciativě Otce, který nás chce smířit se sebou, jakoby znovu stvořit v Synu díky Duchu darovanosti. Přechod od rozhněvanosti ke smíření není v Bohu, ale v nás, což přesně odpovídá skutečnosti, že stvořený analogát otcovství je vždy dokonalý, neboť nebeský Otec miluje i ty špatné a hříšné (srov. Mt 5,43–48). Pravým problémem je stvořený analogát synovství, naše odpověď Otci v Kristu a díky síle Ducha života a milosti, protože člověk má od prvotního hříchu tendenci odmítat vyjití ze sebe, nepřijímat svobodu od sebe, a tak se následně sobecky „zakřivovat do sebe“, zpronevěřovat se své kreaturální identitě osoby stvořené podle vzoru věčného synovství. Na základě této obnovené kreaturality jsme potom schopni novýma očima vnímat rovněž první stvoření jako prazáklad, počátek, první dějství dramatu spásy, kterou prožíváme tak říkajíc do posledních záhybů duše a na vlastní kůži. Řečeno jinak, buď pohlížíme na tajemství stvoření z hlediska své nové existence v Kristu a v obdarovanosti jménem Duch svatý, a proto vidíme první stvoření správně, anebo nejsme v Kristu a nežijeme 196/ Srov. např. Sk 2,24; 3,15; 4,10; 13,30; Ř 10,9; Ef 1,20; Ko 2,12; 1Pe 1,21. 197/ Srov. např. Ř 1,1–4; 1K 15,35–58; 1Tm 3,16; 1Pe 3,18. Právě proto je také Vzkříšený skutečným dárcem Ducha spolu s Otcem; srov. např. J 7,37–39; 15,26; 20,22; Lk 27,49; Sk 2,33. Duch, který přebývá v křesťanech, je závdavkem plnosti jejich oslavení spolu s Kristem (srov. např. Ř 8,11).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283828
v obdarovanosti jménem Duch svatý, takže nám chybí potřebná „optika“ k tomu, abychom mohli dělat opravdu křesťanskou teologii prvního stvoření. Schéma č. 1 nám zároveň umožňuje chápat, že všechny formy skutečného monoteismu jsou myslitelné jedině na bázi tajemství vnitrobožských vztahů a že základem každé autentické zbožnosti je naše kreaturalita. Nebere-li naše náboženskost vážně právě uvedený trojiční a kreaturální základ, něco zcela zásadního nefunguje, protože nevyhnutelným předpokladem každé nadpřirozené nadstavby je přece zdravá stvořenost – přirozenost. Kde není opravdové, rovné lidství, tam to ozdůbky pobožnůstek nejrůznějšího druhu ani nezakryjí, ani nenarovnají. Je také evidentní, že základem každé autentické křesťanskosti musí být přirozený zákon, který lze shrnout do zlatého pravidla: „Jednej s druhými tak, jak si přeješ, aby oni jednali s tebou.“ Nikoli náhodou náš Pán podtrhuje, že na tomto principu stojí celý Zákon i Proroci (srov. Mk 7,12). Nu a přikázání lásky k bližnímu, kterého máme milovat jako sebe, není nic jiného než alternativní forma vyjádření zlatého pravidla (srov. např. Mt 22,39n.). Nikoli v poslední řadě se díky schématu č. 1 reflektovaně a hluboce odůvodněně vracíme k Ježíšovu učení, podle něhož stvořitelem je v první řadě Bůh Otec. Syn přece zjevuje primárně Otce, a nikoli sebe. Otec pak ve vzkříšení zjevuje Syna jako vzorovou příčinu dovršení díla stvoření, našeho vzkříšení (srov. např. 1K 6,14; 2K 4,14) a Duch svatý zase ústy inspirovaného svatopisce zjevuje Syna jako prostředníka prvního stvoření (srov. J 1,1–3, Ko 1,16) a jako cíl všeho stvoření. Snad každého by mělo zbavit jakýchkoli obav z toho, co nyní předkládám, výše odůvodněné konstatování, že právě představená koncepce trinitární teologie stvoření velmi dobře ladí s nejstaršími výroky magisteria, které zřetelně rozlišovalo role jednotlivých osob v díle prvního i druhého stvoření, jako je tomu například v Nikajsko-konstantinopolském krédu. Následující západní magisterium sice nikoli výlučně, leč přece jen vskutku převážně podtrhovalo, že stvoření je dílem Trojice, přičemž odsouvalo do pozadí role jednotlivých božských nadosob, což v teologii vedlo ke stále těsnějšímu propojování teologie stvoření s pojednáním o jediném Bohu, ke stále zřetelnější fixaci na první kapitoly knihy Genesis a k opomíjení novozákonních přínosů v dané oblasti. V důsledku toho se oslabovalo, ba dokonce vytrácelo vědomí ohledně opravdu trinitárního charakteru stvoření. Rozhodně se nejednalo o herezi, ale pouze o zploštěný pohled na dané tajemství, pochopitelně s neblahými důsledky nejen v oblasti teologie, která kvůli tomu narážela na 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283828
řadu neřešitelných enigmat, ale také v oblasti spirituality a pochopitelně také etiky, která s pojetím stvoření nevyhnutelně souvisí. Ne nadarmo je totiž Ježíš Kristus jako vrcholný zjevitel Trojice i jako stejně vrcholný zjevitel tajemství stvoření nevyhnutelně také vrcholným zjevitelem přirozeného zákona.198 Člověk je vlastně jako malé dítě, které se rodí do vztahů, díky nimž si posléze uvědomuje, kým doopravdy je. Těmito základními a ontologicky určujícími vztahy jsou stvořené analogáty otcovství, synovství a pasivního darování. Uvedené vztahy jsou ve stvoření pro oči víry zřetelně přítomny a připraveny dávno předtím, než se na scéně objeví první člověk. Díky tomu si pak jakožto bytosti pokřtěné ve jméno Otce i Syna a Ducha svatého, tedy jedinci s obnovenou kreaturalitou uvědomujeme své hluboké sepětí se vším stvořeným, svou odpovědnost nejen za životní prostředí, ale především za celé obrovské drama velkolepého Božího díla, protože naší velmi nesnadnou odpovědností je, abychom to vše dovršovali a naplňovali smyslem cílového zaměření k Původci všeho. Ona schopnost přivádět vše k pravému cíli není nic jiného než moudrost, která bývá někdy také definována jako Pravda vydechující Lásku.
2.4 Dílčí hodnocení a výhled
Pevně doufám, že tato klíčová kapitola trojiční teologie stvoření přesvědčivým způsobem doložila nevyhnutelnost trinitárního východiska stvoření jako takového a následně také důsledně trojičně koncipované teologie stvoření. Již nyní představené christologické, pneumatologické, antropologické a jiné aplikace schématu č. 1 prokázaly jeho nespornou funkčnost, kterou ovšem bude třeba v následujících kapitolách dále prověřovat na tradičních tématech teologie stvoření. Pokud uvedený přístup dokáže opravdu prohloubit naše porozumění dávným problémům, bude to průkazným dokladem zrodu opravdu trojiční teologie stvoření. Měl-li by někdo pochybnosti o novosti mého snažení, pak ho prosím, aby mi předložil cokoli, co by se v celosvětové tvorbě v oblasti „kreatologie“ blíže podobalo tomu, co předkládám v této monografii, a pak mu dám velmi rád za pravdu. 198/ Srov. Mezinárodní teologická komise: Hledání univerzální etiky: nový pohled na přirozený zákon, in: C. V. Pospíšil, E. Krumpolc (ed.): Dokumenty Mezinárodní teologické komise…, s. 811–875; C. V. Pospíšil: Zamyšlení nad dokumentem Mezinárodní teologické komise Hledání univerzální etiky: nový pohled na přirozený zákon, AUC Theologica 1 (2011) 1, s. 167–171.
100 Ukázka elektronické knihy