Marianne zmlkla. Kaj vyšel z pokoje. Marianne si sedla na židli v ku‑ chyni. Po chvíli se do kuchyně vrátil. „Na potrat jsem moc unavená. Nezvládnu ho,“ řekla. Kaj ji pohladil po předloktí. „Co kdybych udělal telecí karbanátky?“ navrhl. „Moje oblíbené jídlo,“ řekla Marianne. „Já vím,“ na to Kaj.
100
Ferrada-Noli_Za-sklenenou-stenou_SAZBA-kratsi.indd 100
13.10.2020 10:33:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283786
Pro anorektičku je těžké být těhotná. Marianne se hlavou honily dvě protichůdné myšlenky současně: Jsem tak šťastná, že tě mám, děťátko a Chci se od něj odříznout. Ne od dítěte, to se rozumí, ale od Kaje! Chtěla buď tohle, nebo aby byl Kaj hodný. Marianne chtěla, aby se k ní Kaj choval jako ke kama‑ rádům. Tak ráda by patřila do okruhu jeho nejbližších kamarádů. Do‑ konce i když s ním teď Marianne čekala dítě, mohla by s miminkem ten kruh otevřít a vstoupit do něj. Jen smět být v něm. Jen tam být. Nic víc. Nebo Marianne toužila po tom, aby se dítě narodilo a plakalo. V du‑ chu se viděla, jak si to maličké zvedne na rameno, nechá ho, aby si uvelebilo hlavičku v důlku klíční kosti, a Marianne bude sama plakat, budou plakat společně a s nikým se nebudou vídat. Kaj Marianne udeřil do břicha. Pak znovu.
101
Ferrada-Noli_Za-sklenenou-stenou_SAZBA-kratsi.indd 101
13.10.2020 10:33:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283786
Marianne se styděla. Ne že by se styděla za to, že ji partner bije, ale že se to děje i jí. Bylo to tak banální. Má to tak každá. Marianne se cítila jako průměrný třípokojový byt. Proč nedokáže mít vztah bez násilí? A navíc to ani nebylo násilí. Kaj byl jenom temperamentní. Kaj byl je‑ nom vášnivý. Kaj měl city. Vyjadřovat city není přece nikdy chyba. Na‑ víc to ani nebolelo. Kaj do toho nevložil veškerou sílu. Nic to nebylo. „Děje se něco?“ zeptala se Pia. „Co by? Nic,“ odpověděla Marianne. „Dobrá,“ řekla Pia. Marianne a Pia seděly v autobusu z Norrtälje, jely k Pie na chatu. Obě mlčely. Každé slovo je trapné, když člověk lže. Nejhorší na Mari‑ annině lhaní bylo, když v něm Pia pokračovala, aby se ty první lži ne‑ odhalily. To prozrazovalo, že vlastně nejsou tak dobré kamarádky. Ne dost dobré na to, aby Pia přitlačila Marianne ke zdi a zeptala se jí, co to sakra vyvádí, že vystavuje riziku sebe i děťátko, protože žije s násil‑ níkem. Pia ji opustila, smířila se s tím, co Marianne říkala. Jistě, bylo to smutné, ale zas tolik jí na tom nezáleželo. Předtím měla Marianne pocit, že je součástí Piina života. Teď už se zdálo, že to Pia takhle nebere. Spíš to vypadalo, že ji unavuje klišé, kte‑ rého byla Marianne součástí. Tohle Marianne cítila, když ji Pia necha‑ la lhát. Kvůli Pie se cítila obyčejná a anonymní. Pia se smířila s tím, že Marianne lže, což vypovídalo jasně o povaze jejich přátelství, prořízlo to ten úžasný, křehký prostor, který tvořila jejich láska, a rozdělilo ho na dvě jednotky. Už nebyly jeden celek. Byly každá za sebe. Když Pia předstírala, že Marianne věří, lhala v tom smyslu, že v jejich přátelství není pro lež místo. Marianne také. Bylo v něm místo pro lež a neuneslo pravdu. Neuneslo by, kdyby Pia řekla: Vím, že tě bije. To je podle mě špatně. S tím se nesmířím. Musíš ho opustit. Tohle Pia neřekla. Mari‑ anne se styděla, když si vzpomněla, jak cítila, že ji má Pia ráda. Mari‑ anne po zádech přeběhl mráz. Pia jí chyběla. Byla tak smutná. Autobus jí připadal hrozně neosobní. „Útlak žen je tak banální,“ pronesla Marianne a zasmála se. „Jo, můžeš se na to dívat takhle,“ uznala Pia a zasmála se. 102
Ferrada-Noli_Za-sklenenou-stenou_SAZBA-kratsi.indd 102
13.10.2020 10:33:01
Ukázka elektronické knihy