98
Zřejmá neochota Moskvy poskytnout československé straně nějaké smluvně podchycené garance ohledně přímé účasti RA na provádění „evakuace“ Němců nebo alespoň její trvalé připravenosti přijímat vysídlence na hranicích ČSR s Německem a Rakouskem, mohla také znamenat, že Sovětům v dané době záleželo na tom, aby mohli tuto otázku využívat i jako politicky relevantní nátlakový prostředek na Prahu. Dílčí dohody uzavřené během léta 1945 (někdy jen ústně, jindy i písemně) se sovětskými vojenskými autoritami o modalitách vysídlovacích akcí jsou sice známy, svědčily ovšem pouze o angažmá příslušných velitelů RA na regionální či místní úrovni.294 Chování některých (občas i vyšších) důstojníků RA, kteří vznášeli různé námitky proti způsobu zacházení s Němci, hodnotili tehdy českoslovenští armádní činitelé jako rušivé zasahování do realizace odsunu. Jak potvrzují dostupné prameny, stavěli se nižší sovětští velitelé např. proti nepřipraveným „evakuacím“ a někdy i proti nediferencovanému uplatňování diskriminačních opatření, kritizovali překotné přesuny pracovních sil nebo vystupovali na ochranu německých antifašistů. Z pohledu československých orgánů bylo obzvlášť nepříjemné, když Sověti na hranici nejednou odmítali převzít pěší kolony a železniční transporty s vysídlenci, a to i s poukazem na skutečnost, že tito lidé přicházejí či přijíždějí v „ubohém stavu – bez potravin a v chatrném obleku a prádle“.295 Kromě případů, kdy příslušní velitelé RA důsledněji trvali na řádném vybavení vysídlovaných osob, působily československé straně určité komplikace také jejich další požadavky týkající se mj. omezení počtu vysídlenců (např. u Božího Daru v západní části VO1 přejímali Sověti pouze kolem 250 osob dvakrát v týdnu), zachování rodinných celků nebo zabezpečení vhodného doprovodu vyháněných lidí až za hranice republiky.296 Velitelství VO1 vyzývalo opakovaně MNO, aby byla o podmínkách příjmu vysídlenců uzavřena s velením RA nějaká obecně platná dohoda.297 Nejpozději začátkem července 1945 začali Sověti přece jen akceptovat více či méně závaznou proceduru předávání a přebírání odsunovaných osob v dílčích úsecích nebo i podél celého pásma při hranicích se Saskem. Nepřímo o tom svědčily i některé informace zveřejněné v tisku, podle nichž „po dohodě s ruskými komandaturami byly stanoveny podmínky soustavné evakuace“.298 Na frekventovaných hraničních přechodech trvaly sovětské orgány na tom, aby každá osoba měla zavazadlo alespoň o hmotnosti 25 kg a potraviny na sedm dní (nebo na tři dny od překročení hranic), a aby byl každý transport oznámen 48 hodin předem. Více se také začali zajímat o osobní doklady vysídlenců a vůbec písemnou dokumentaci, především jejich jmenné seznamy.299 Podle některých dobových hlášení spolupracovali tehdy mnozí rudoarmějci „dobře, prostřednictvím alkoholu“.300 Hlavní štáb MNO koncem července upozorňoval, že se v kontaktu s příslušnými veliteli RA „nesmí šetřit dary ve snaze, aby nás při rychlém odsunování podporovali“.301 Odmítnutí nebo i vrácení vysíd294 Jako příklad srv. dok. 239. Blíže viz STANĚK, Tomáš – ARBURG, Adrian von: Organizované divoké odsuny 2, s. 28–29 a 48–49. 295 Srv. dok. 288. 296 Srv. dok. 273D, 293, 300A a 330C. 297 Srv. mj. dok. 245. 298 Převzato z novinového článku „Byly stanoveny podmínky soustavné evakuace“ (Národní obroda, 17. července 1945). 299 Srv. mj. dok. 285 a 288. – Zohledněný český pramenný materiál neumožňuje dát jednoznačnou odpověď na otázku, nakolik československá strana vyšla vstříc požadavkům přijímacích orgánů RA, že „každý transport musí býti předán s písemným seznamem“. Kompletnější transportní seznamy z etapy „divokého odsunu“ nebyly dosud nalezeny (srv. ale příklad nevyplněného formuláře takového seznamu v dok. 399A). Nelze pochopitelně vyloučit možnost, že se tyto písemnosti dochovaly v relevantních fondech uložených v zahraničních archivech, zejména v Ruské federaci. 300 Srv. dok. 273D. 301 Srv. dok. 334.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283736