98
neoprávněné by bylo předpokládat, že by se tehdy vyslovila pro odtržení od ČSR. Otázka, zda by takový požadavek, pokud by byl stranickým vedením otevřeně vysloven (a to nebyl), našel podporu u většiny voličů SdP, zůstává otevřená. Jako podstatný se jeví fakt, že v případě Sudetoněmecké strany šlo o významnou politickou sílu v českých zemích, která měla ambici skutečně reprezentovat vlastní národní společenství (navíc v postavení minority) jako celek, bez rozdílu tříd, stavů a parciálních zájmů. Své stoupence tedy na rozdíl od sociálních demokratů, křesťanských demokratů nebo agrárníků nelákala konkrétně vyprofilovaným programem, a to ani „fašistickým“. Její argumentace byla, jak to výstižně charakterizovala Milena Jesenská, jednoduchá: „Jsi Němec, nebo jsi jen osoba mluvící německy? Nepřihlásíš-li se k SdP, vyřazuješ se dobrovolně z německého národa! Tedy ano, nebo ne?“81 Právě tímto přístupem Sudetoněmecká strana připravovala a realizovala „kvalitativní“ skok v procesu postupného rozkladu multietnické společnosti českých zemí. Nešlo již jen o to, že se jednotlivé etnické skupiny politicky (až na komunisty) organizují samostatně; etnicita se stala výhradním a postačujícím vodítkem a nástrojem politického působení, což mělo neblahé důsledky. Německá pospolitost v českých zemích procházela od nástupu nacionálních socialistů k moci v sousedním Německu hlubokou a rychlou proměnou. Nikoli druhořadým faktorem ovlivňujícím její provázanost s vývojem v Říši byla nepochybně také poměrně málo aktivní a ofenzivní československá informační a propagandistická politika. Odpovědní činitelé vlastně až do roku 1938 nepovažovali za potřebné ani financovat celodenní rozhlasové vysíObr. 21/ Prvomájové defilé členů SdP. Cheb, Tržní lání v německém jazyce. Informace tak čeští Němci náměstí, období let 1935–1938. získávali především z říšskoněmeckého rozhlasového vysílání, jež vzhledem k obsahovému zaměření po roce 1933 ve značné míře přispívalo k jejich radikalizaci.82 Pod vlivem každodenní propagandy z Říše, zejména pokud šlo o zprávy vyzdvihující její ekonomický vzestup, rychlé zdolání masové nezaměstnanosti, růst mezinárodní prestiže a vojenské síly, celou škálu lákavých sociálních výhod pro „prosté lidi“, uskutečňování ambiciózních stavebních (dálnice apod.) a jiných projektů, nemluvě již o nacionálně sebevědomé rétorice představitelů NSDAP, bylo velmi těžké bránit se iluzi, že nacionálněsocialistické hnutí přináší všem jen výhody. Určitou roli přitom sehrávaly i poznatky o údajném „německém zázraku“, s nimiž své okolí seznamovali ti sudetští Němci, kteří z různých důvodů v Říši kratší či delší dobu pobývali. 81 JESENSKÁ, Milena: Nad naše síly, s. 25. 82 K problematice německého vysílání Československého rozhlasu viz např. VAUGHAN, David: Bitva o vlny: Rozhlas v mnichovské krizi. Praha 2008 nebo KLÁŠTERKOVÁ, Lenka: Role německy vysílajících stanic ve vývoji Sudet v letech 1923–1938. In: Dějiny a současnost, roč 21, č. 2 (1999), s. 43–45.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283732
III. Češi a Němci do konce druhé světové války
99
Na druhé straně, kdo si zachoval smysl pro střízlivé, objektivní vidění a hodnocení dobového dění, mohl pochopitelně vnímat i velmi stinné stránky diktatury nastolené v sousední zemi. Československý tisk, německojazyčný nevyjímaje, přinášel o politických represích, instalaci koncentračních táborů nebo četných projevech xenofobie a rasismu v Německu poměrně hodně kritických zpráv. Důsledky hitlerovských perzekucí bylo možno stále častěji sledovat i přímo na československém území. Zejména Praha a Brno se totiž ve třicátých letech staly útočištěm mnoha antifašistů (komunistů, sociálních demokratů a dalších odpůrců nacismu) z Říše. Tuzemští němečtí sociální demokraté, na rozdíl od občanských stran, které byly již od poloviny třicátých let Henleinovým hnutím postupně stále více zatlačovány, si ještě udržovali relativně silné postavení také v některých pohraničních regionech republiky. Česká politika (zejména dominantní agrárníci) ovšem tyto ostrůvky ohrožované ze strany sílící SdP jako své přirozené partnery dostatečně nedoceňovala. Po roce 1937 již byli sociální demokraté a další němečtí antifašisté v pohraničí vydáni takřka napospas Henleinovu hnutí, které postupně ovládlo nejen kulturní a ekonomickou, ale i sociální infrastrukturu převážně německým obyvatelstvem osídlených oblastí. Ani emigrantům z Říše ovšem československý stát nevycházel příliš vstříc; byli sice přijímáni a tolerováni, dostávalo se jim určité podpory (aktivní byly v tomto směru především různé nestátní organizace a sdružení), často však žili v existenční nejistotě, v ubytovnách pro imigranty, bez možnosti zaměstnání. Úřady přitom Obr. 22/ Propagační plakát SdP znázorňující mnohdy až úzkostlivě dbaly na to, aby se trvaleji prudký vzestup nezaměstnanosti v Československu nezačlenili do lokálních společenství.83 mezi 1. lednem 1929 a 1. březnem 1935. S tím, jak rostlo ohrožení republiky zvenčí, prokazovaly orgány státní správy leckdy patrnou tendenci k paušálnímu podezírání německého obyvatelstva ze státní nespolehlivosti. V roce 1936 byl schválen zákon o obraně státu, který se poprvé v československém zákonodárství zmiňoval o kategorii tzv. státně nespolehlivých osob.84 V této normě se sice uvádělo, že „důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase“, ale v praxi se nezřídka ukázalo, že některé úřední instance inklinují k svévolnému rozšiřování okruhu „státně nespolehlivých osob“ právě na základě národnostních kritérií. Zákon, který byl z důvodu zajištění obrany republiky nesporně potřebný, tak poskytl poněkud „pružným“ vymezením dané skupiny obyvatelstva určitý prostor pro jejich možnou diskvalifikaci, a to při ne zrovna odpovídajícím zabezpečení příslušných kontrolních mechanismů.85 Pro následující léta, ale i pozdější vývoj, to určitě nebylo dobré znamení. 83 Více k tomu srv. ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal: Nejisté útočiště. 84 Zákon také zakotvoval existenci tzv. pohraničního pásma, jež zahrnovalo většinu území obývaného tehdy převážně Němci. Viz úvod č. II., kap. A2. 85 Interpretačně vyváženou charakteristiku zákona a způsobu jeho aplikace (s odkazy na další literaturu) podává např. PETRÁŠ, René: Menšiny v meziválečném Československu, s. 242–244.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283732
100
*** Mraky na obzoru další existence republiky a mezi Němci z českých zemí sílící trend orientovat se podle nacionálněsocialistických vzorů motivovaly na sklonku roku 1936 nakonec i vedení KSČ k tomu, aby přehodnotilo své dosavadní představy o charakteru česko-německého poměru ve státě („pozdě, ale přece“, jak se zmiňuje jeden z pamětníků).86 Komunisté se dosud přidržovali hesel o „sebeurčení národů až do odtržení“ a Československo označovali, stejně jako Rakousko-Uhersko, za „žalář národů“. V případě sudetoněmecké národnostní skupiny to fakticky znamenalo podporu separatistických, komunisty ovšem „třídně“ a „internacionalisticky“ vykládaných a zdůvodňovaných snah. Změna postojů KSČ, k níž došlo v duchu Kominternou zformulovaných zásad taktiky tzv. jednotné a lidové fronty jak ve vztahu k obraně republiky, tak zčásti i k národnostní otázce, však v československém prostředí nepůsobila vzhledem k peripetiím dosavadní politické linie této strany zcela důvěryhodně a její iniciativa směřující k úpravě statutu německé minority nedosáhla žádoucího ohlasu.87 Také tzv. mladoaktivistické hnutí v demokra- Obr. 23/ Plakát oznamující volební shromáždění KSČ tických německých stranách, hledající možnost v Ústí nad Labem, jaro 1938. určitého dorozumění s vládou, nemělo za daných podmínek mezi sudetskými Němci větší šanci na úspěch. Příslušníci německé menšiny se stále očividněji soustřeďovali kolem SdP a jejích požadavků. Za pokusem o oživení aktivistické politiky z druhé poloviny dvacátých let stála nepochybně snaha znovu získat ztracené pozice mezi německými voliči, a to prostřednictvím kurzu, jenž měl specifické národní zájmy německé menšiny prezentovat a prosazovat výrazněji, než tomu bylo v minulých letech. Odmítala se přitom praxe dosavadní „drobečkové politiky“ stávající vůdčí garnitury aktivistických stran, jež situaci Němců v republice z pohledu jejich značné části příliš nezlepšovala. Dne 26. dubna 1936 vystoupili tři vesměs mladší reprezentanti sociální demokracie (Wenzel Jaksch), agrárníků (Gustav Hacker) a křesťanských sociálů (Hans Schütz) na různých místech s obsahově prakticky totožnými projevy. Ve svých apelech na vládu požadovali mj., aby byli Němci přiměřeněji zastoupení ve státním aparátu.88 V lednu následujícího roku, poté, když také někteří čelní političtí představitelé na české straně manifestovali ochotu dopracovat se k rozumným kompromisům,89 předložily německé aktivistické strany po výzvě ministerského předsedy, Slováka 86 GRÜNWALD, Leopold: Wandlung: Ein Altkommunist gibt zu Protokoll. München 1980, s. 56. 87 K postojům KSČ srv. blíže KUHN, Heinrich: Die Stellung der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei zur Sudetendeutschen Frage. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert. München 1967, s. 157–175; RUPNIK, Jacques: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. Praha 2002, s. 116–120, 145. 88 K tehdejším postojům W. Jaksche a H. Schütze viz OVS, s. 676–678, 681–684. 89 Např. ministr zahraničních věcí Kamil Krofta byl připraven uznat Němce za druhý státní národ. V této době byly diskutovány i možnosti přeměny republiky z národního na národnostní stát. Pravdou však zůstává, že v české veřejnosti a zejména v nacionálním
Ukázka elektronické knihy