Č á st dr uh á
V M E Z I D OBÍ Březen 1938
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283632
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283632
P O ODM Í T N U T Í V Y Z VÁ N Í K TA NC I
Truus vyhlédla v malém hamburském penzionu do tmy za okny hostinského pokoje. Klára van Langeová, kterou vzbudily okolní hlasy, anebo možná celou noc nespala, se jí zeptala, co je to venku za hluk. „Mladíci z baru stojí na ploché střeše pod naším oknem a zpívají.“ „Ve čtyři hodiny ráno?“ „Zřejmě vám chtějí zazpívat serenádu, drahá.“ Truus pustila nadzvednutý závěs, takže se zase zatáhl, a vlezla si zpátky do postele. Několik minut nato zazvonil budík. Obě ženy vstaly, vzhledem k přítomnosti mladíků pod oknem nerozsvítily, shodily ze sebe noční košile a začaly se oblékat. Truus cítila, jak ji Klára během zapínání háčků a oček korzetu a výběru punčoch pozoruje. Znervózňovalo ji, jak ji – byť byla kolem tma – v její částečné nahotě zkoumá. Zevnitř. Zvenku. „Co se děje, Kláro?“ zeptala se jí s punčochou v ruce. Klára van Langeová stočila pohled k oknu. „Myslíte, že bychom to dělaly, i kdybychom měly vlastní děti?“ Truus si natáhla punčochu na prsty na noze, pak ji vytáhla přes patu do půli lýtka, a nakonec přes koleno až na stehno. Punčocha se jí zachytila mezi dva navzájem propletené kroužky prstýnku, který měla na prostředníčku, naštěstí však nepustila oko. Pečlivě si ji zacvakla do klipsů pod vazků, aby jí držela na místě. Mladíci venku to pomalu vzdávali a měli se k odchodu. Vzápětí Truus rozsvítila světlo, nebo to možná udělala Klára. „Jste ještě mladá, drahoušku,“ pronesla Truus laskavě. „Vy máte ještě čas.“
99
Ukázka elektronické knihy