98
Chris Greenhalgh
le, co jsme přišli, sotva promluvili. Ingrid se ke mně nakloní a taktně na ně ukáže vidličkou. „Dovedeš si představit, že bychom skončili jako oni?“ „Třeba jsou tak spokojení.“ „Nepovídají si.“ Ukrojí si další sousto dortu, strčí jej do pusy a čeká, co odpovím. Přisunu se k ní blíž. Pro jednou jsem to já, kdo mluví vážně. „Co vlastně od života chceš?“ „Totéž co všechny ženy.“ „A to je co?“ Chvilku uvažuje. „Dokonalé červené boty.“ Směju se tak, až se musím opřít o židli. Zvedne obočí, jako by ji něco napadlo. „Zapomněla jsem ti něco říct. Včera mě nějaký muž požádal o ruku.“ „Vážně? A kdo?“ „V životě jsem ho neviděla. Prostě přišel v kavárně k mému stolku. Říkal, že už mě nějakou dobu pozoruje.“ „Novinář?“ „Tvrdil, že od chvíle, co mě spatřil, věděl, že jsem ta pravá, a nemusím se bát, že na mě počká, jak dlouho budu chtít, nakonec poznám, že je to nevyhnutelné a že jsme předurčeni být spolu.“ „Cos mu na to řekla?“ Usměje se a nasype si cukr do kávy. „Svatba je příští čtvrtek.“ „Jsem pozvaný?“ „Ty jsi přece fotograf, hlupáčku.“ „Tak takhle sis mě zařadila?“ Na chvíli přestane jíst. „Kdo říká, že na tebe pořád myslím?“ Dívám se na ni, jak si opírá bradu o ruku, a směju se. Je s ní větší legrace než s většinou žen, které jsem kdy poznal. Chvíli se upřeně pozorujeme. Zvážníme a oba jsme si toho vědomi. Mám potřebu ji znovu rozesmát. „Měl bych ti říct, že když jsem se narodil, mysleli si, že jsem něco extra.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283629
MILOVAL JSEM INGRID BERGMANOVOU
99
„Proč?“ „Měl jsem na jedné ruce o prst víc.“ Pohlédne mi na ruku. „Co s ním udělali?“ „Uřízli mi ho.“ „Ouvej.“ „Spolu s předkožkou.“ Trhne sebou. „Ještě dort?“ zachechtám se. V Ingridině oblíbeném nočním klubu Chez Carriére na Champs Elysées tančíme v těsném objetí. Kvílení saxofonů nás svede ještě blíž. Ani jednomu se nechce přestat. V pět ráno se vracíme v kalném světle městem do hotelu. Po nočním dešti je vzduch chladný. Ulice jsou vlhké a lesklé. Je to legrační: když jste tak časně ještě vzhůru, nechápete, proč ostatní lidé ještě pospávají a neužívají si časný start do nového dne. Zdá se být téměř zločinem zmeškat červánky, zpěv probouzejících se ptáků a příjemný chládek. Člověk se cítí skoro jako privilegovaný, protože je u všeho jako první a má oproti ostatním výhodu. Kovové rolety obchodů jsou ještě zatažené, na ulicích se povaluje spadané listí a nad řekou se vznáší lehký opar. Jediný zvuk vytvářejí naše kroky na dláždění. Touláme se ulicemi a čekáme, až nastane svítání. Taxíky, které u nás zpomalují, posíláme pryč. Pozorujeme, jak přichází světlo a objevují se první stíny. Šedé hmoty stromů na bulvárech se nadechují před denním horkem. A za obrysy budov začínají vykukovat sluneční paprsky. Obloha se barví do vrstev červené, růžové a modré. „Spalas dobře?“ „Skvěle,“ odpovídá Ingrid a protahuje se. „O čem se ti zdálo?“ „O spoustě věcí.“ „Červenáš se.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283629
Chris Greenhalgh
100
„Protože si to začínám vybavovat.“ „Byl jsem v některém tom snu?“ „Byli jsme tam oba.“ „Co jsem tam dělal?“ „Spíš co jsi nedělal.“ *** Až teď objevuje, co je to touha. Ne povinnost spjatá s manželským aktem, ale úplné odevzdání, měkké a vlhké spojení, láska plná žáru a svobody, divokého vzepětí a osvobozujícího uvolnění, po němž zůstává lehká hlava, spousta energie a pocit, že má tělo naruby. A ta touha ji přemáhá. Capa v ní uvolnil takovou hloubku smyslnosti, až si připadá skoro vyšinutá. Vnímá intenzitu jeho pohledů, a když si vzpomene na vzájemnou intimitu, červená se. Jako by ji náhle odemkl a zbavil zábran, jako by už ani nepatřila sobě samé. A ty pocity shledává znepokojujícími a zároveň elektrizujícími. Kdyby to bylo jen takhle a nepletla se do toho ještě ta další věc, uvažuje Ingrid. Zaplavuje ji neurčitý pocit, který v sobě nese stíny, a ona se zdráhá označit jej slovem láska. Ten pocit se v ní zahnízďuje znepokojivě hluboko. Vybavuje si, jak se vynořil odnikud, tenhle muž, tenhle Capa. Zjevil se onu první noc jejího pařížského pobytu a pak zase, když se vrátila z Berlína. V den, kdy kapitulovalo Japonsko, ležel na trávě vedle ní, a když na něj pohlédla, prorazil její obranné mechanismy, jako když kámen projde sítí. A políbil ji rovnou na ústa, tak jednoduché to bylo. A protože vstoupil do jejího života tak neočekávaně, nemohla se na to připravit a obrnit proti tomu. Její ostražitost byla ta tam, zastihl ji nechráněnou. Kdyby si ho nepustila tak blízko k tělu, mohla snáz odrážet jeho ataky, odpálkovat ho. Ale prostě tam zčistajasna byl. A než si stihla srovnat myšlenky anebo se Ukázka elektronické knihy