98
Chris Greenhalgh
le, co jsme přišli, sotva promluvili. Ingrid se ke mně nakloní a taktně na ně ukáže vidličkou. „Dovedeš si představit, že bychom skončili jako oni?“ „Třeba jsou tak spokojení.“ „Nepovídají si.“ Ukrojí si další sousto dortu, strčí jej do pusy a čeká, co odpovím. Přisunu se k ní blíž. Pro jednou jsem to já, kdo mluví vážně. „Co vlastně od života chceš?“ „Totéž co všechny ženy.“ „A to je co?“ Chvilku uvažuje. „Dokonalé červené boty.“ Směju se tak, až se musím opřít o židli. Zvedne obočí, jako by ji něco napadlo. „Zapomněla jsem ti něco říct. Včera mě nějaký muž požádal o ruku.“ „Vážně? A kdo?“ „V životě jsem ho neviděla. Prostě přišel v kavárně k mému stolku. Říkal, že už mě nějakou dobu pozoruje.“ „Novinář?“ „Tvrdil, že od chvíle, co mě spatřil, věděl, že jsem ta pravá, a nemusím se bát, že na mě počká, jak dlouho budu chtít, nakonec poznám, že je to nevyhnutelné a že jsme předurčeni být spolu.“ „Cos mu na to řekla?“ Usměje se a nasype si cukr do kávy. „Svatba je příští čtvrtek.“ „Jsem pozvaný?“ „Ty jsi přece fotograf, hlupáčku.“ „Tak takhle sis mě zařadila?“ Na chvíli přestane jíst. „Kdo říká, že na tebe pořád myslím?“ Dívám se na ni, jak si opírá bradu o ruku, a směju se. Je s ní větší legrace než s většinou žen, které jsem kdy poznal. Chvíli se upřeně pozorujeme. Zvážníme a oba jsme si toho vědomi. Mám potřebu ji znovu rozesmát. „Měl bych ti říct, že když jsem se narodil, mysleli si, že jsem něco extra.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283629