Enrique vykulil oči. „Ani ve snu by mě nenapadlo, žes mě vnímal.“ „Překvapení.“ „No… ano… ehm… Měl jsem v plánu prozkoumat blíž jeden artefakt, ale k tomu se nedostanu. Je součástí expozice o koloniálních pověrách, která bude zahájena až spolu se Světovou výstavou.“ „Dobře.“ Enrique zamrkal. „Tak moment. Chceš, abych se tam vloupal?“ „Ovšemže ne.“ „Díkybohu.“ „Ne sám. Zofia půjde s tebou.“ „Cože?“ vyjekli Enrique i Zofia zároveň. „Já pracuju sama,“ namítla Zofia. Enrique obrátil oči v sloup. „Většina žen by za možnost strávit se mnou pár chvilek o samotě s radostí zabíjela.“ „Zjistila jsem, že slovo ‚zabít‘ se nemusí nutně vztahovat pouze na živé objekty,“ poučila ho Zofia. „Například když lidé říkají, že ‚zabíjejí čas‘. Možná ty ženy, o kterých mluvíš, zabíjejí svá očekávání.“ Tristan vyprskl polovinu kakaa, pak vzhlédl k hodinám a zbledl. „Musím jít,“ vyhrkl. „Mám povinnosti.“ Enrique si povzdechl. „Já musím zjistit víc o tom artefaktu. Zofie, můžeš se klidně rovnou přidat. Beztak to budeš potřebovat.“ Zofia se zakabonila, ale poslušně sklouzla ze židle. Séverin s Lailou zůstali v kuchyni sami. Séverin se natáhl po čaji a v duchu děkoval bohu za to, že je v kuchyni tolik světla a že Laila sedí na opačné straně stolu. Ne že by se snad někdy okolnosti oné noci zopakovaly, ale přesto, kdykoli se Séverin ocitl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283622
s Lailou o samotě, měl dojem, jako by jeho myšlenky padaly z útesu — přímo do rozbouřených vln vzpomínek, které by raději měly zůstat zapomenuty. „Lailo.“
„Madžnune,“ opáčila mírně.
Jen Laila mu mohla říkat madžnune, blázne. Obvykle ho tak
oslovovala spíš láskyplně, ale dnes byl její tón chladný jako led. Séverin se rozhlédl po kuchyni. Ve svém pracovním prostředí dávala Laila přednost vřelému, živoucímu zmatku. Zdi většinou pokrývaly zacákané recepty. Všude stály oprýskané mísy, které podle Laily dokázaly vstřebávat štěstí, a proto si jich vážila víc než čehokoli nového. Ze stropu visely dřevěné vařečky, v nichž byla vyrytá jména jejích přátel a blízkých. Dnes tady však nebylo ani smítko. Nikde nic. Nádobí i příbory byly pečlivě uklizené. Opak štěstí. „Ty se nikdy nepoučíš,“ řekla a usrkla čaje. „Nic z toho by se nestalo, kdybys mi dovolil kontrolovat tvou poštu.“ „Ten dopis byl tepaný, nemohla bys —“ „Tepaná byla jen pečeť, papír sám byl obyčejný. Mohla jsem ti říct, kde byl, kolika domy prošel, než si našel cestu k tobě. Mohla jsem tě varovat.“ Měla pravdu a on si to uvědomoval. Jenže nechtěl přiznat, že je všechny vystavil nebezpečí. „Co jsem měl dělat?“ „Měl jsi mi důvěřovat,“ pokárala ho. „Tak jako já tobě.“ Jako jediní svou přísahu nezpečetili tetováním. Laila mu před dvěma lety zachránila život, když z kapesních hodinek jistého hoteliéra vyčetla, že si přeje Séverinovu smrt, aby se muž mohl zmocnit jeho majetku. Své schopnosti mu dokázala tím, že přečetla starý přívěsek ve tvaru urobora, který Séverin zdědil po otci… A jakmile díky tomu odhalila Séverinova citlivá místa, svěřila se mu na oplátku se svým tajemstvím. Mohla 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283622
mít Séverina v hrsti, ale ona mu namísto toho dala zbraň proti sobě a tak už to mezi nimi zůstalo. I když se na sebe usmívali, oba věděli, že drží tomu druhému pod krkem nůž. Vedle Tristana to bylo jedno z nejpevnějších přátelství, jaké kdy Séverin měl. „Nedělej z toho takovou vědu,“ prohodil. Stačil mu jediný pohled a hned mu bylo jasné, že nic horšího říct nemohl. „Je to můj život, Séverine,“ usadila ho ledově. „Takže z toho vědu dělat budu.“ Séverin zrudl. „Tak jsem to nemyslel —“ „Mně je jedno, jak jsi to myslel. Nedovolím, aby se cokoli postavilo do cesty mému pátrání,“ zavrčela na něj Laila vztekle. „Včetně tvého ega.“ Jako obvykle se všechno točilo kolem Lailiny snahy najít tepanou knihu, jež měla vysvětlit dívčinu existenci, ačkoli ani Laila neznala obsah textu přesně. A stejný zápal a houževnatost, jaké projevovala při péči o své blízké, věnovala i svému pátrání. Nic ji nemohlo zastavit. Ani rodina, kterou nechala v Indii, ani ta, kterou získala zde. „Chci jen, abys nám věřil tak jako my tobě,“ dodala. „Víš, co jsem?“ „Naštvaná?“ hádal Séverin s nesmělým úsměvem. Lailu jeho vtípek nepobavil. „Jsem nástroj. A vím to. A ty to víš taky.“ „Takhle o sobě nemluv —“ začal, ale Laila mu skočila do řeči. „A přesto mě odmítáš využít, i když tě o to prosím. Očividně potřebuješ osvěžit paměť.“ Chňapla po jeho zápěstí. „Lailo —“ Séverin se ji pokusil zarazit, ale marně. „Dnes ráno sis na rukávy vysypal hřebíček. V Hypnosově vstupní hale jsi ukryl jedno ze Zofiiných zápalných zařízení. 100 Ukázka elektronické knihy