Enrique vykulil oči. „Ani ve snu by mě nenapadlo, žes mě vnímal.“ „Překvapení.“ „No… ano… ehm… Měl jsem v plánu prozkoumat blíž jeden artefakt, ale k tomu se nedostanu. Je součástí expozice o koloniálních pověrách, která bude zahájena až spolu se Světovou výstavou.“ „Dobře.“ Enrique zamrkal. „Tak moment. Chceš, abych se tam vloupal?“ „Ovšemže ne.“ „Díkybohu.“ „Ne sám. Zofia půjde s tebou.“ „Cože?“ vyjekli Enrique i Zofia zároveň. „Já pracuju sama,“ namítla Zofia. Enrique obrátil oči v sloup. „Většina žen by za možnost strávit se mnou pár chvilek o samotě s radostí zabíjela.“ „Zjistila jsem, že slovo ‚zabít‘ se nemusí nutně vztahovat pouze na živé objekty,“ poučila ho Zofia. „Například když lidé říkají, že ‚zabíjejí čas‘. Možná ty ženy, o kterých mluvíš, zabíjejí svá očekávání.“ Tristan vyprskl polovinu kakaa, pak vzhlédl k hodinám a zbledl. „Musím jít,“ vyhrkl. „Mám povinnosti.“ Enrique si povzdechl. „Já musím zjistit víc o tom artefaktu. Zofie, můžeš se klidně rovnou přidat. Beztak to budeš potřebovat.“ Zofia se zakabonila, ale poslušně sklouzla ze židle. Séverin s Lailou zůstali v kuchyni sami. Séverin se natáhl po čaji a v duchu děkoval bohu za to, že je v kuchyni tolik světla a že Laila sedí na opačné straně stolu. Ne že by se snad někdy okolnosti oné noci zopakovaly, ale přesto, kdykoli se Séverin ocitl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283622