„I já jsem se o tebe bál. Pojď sem, ať tě obejmu,“ dodal a vroucně svého bratra stiskl. Trochu ho překvapilo, že se mu do očí natlačily slzy, které mu začaly stékat po tvářích. „No myslím si, že jsme zde byli dost dlouho a klidně můžeme hned vyrazit pryč,“ zapojil se do rozhovoru Man. „Mám stejný názor,“ přidal se Sid. „Takže kudy vede cesta ven z podzemí?“ obrátil se Zlaton na Turana. Ten, aniž by odpověděl, bez prodlení vyrazil po kamenité cestě mezi domy. Po chvíli již celá skupina dobrodruhů stála na druhém konci vesnice. Před nimi byla chodba, která podle pavučin nebyla dlouho používána. Anika se při pohledu na výtvory pavoučího národa otřásla hrůzou, a aniž si to uvědomila, udělala pár kroků dozadu. Přitom narazila do Dika a ten ji objal. „Neboj, půjdu hned vedle tebe, a jak se objeví nějaká potvora, garantuji ti, že bude na místě mrtvá.“ Dívka se otočila a lehce se na něj usmála. „Toto je cesta ven,“ řekl Turan a ukázal do chodby. „Z mých lidí vás nikdo nebude napadat. Musíte projít přes bažiny a těch se mí lidé neskutečně bojí. Být vámi, tak se tam moc nezdržuji. Na druhé straně bažin chodba pokračuje a asi po hodině cesty narazíte na komín ve stropě, který vede ven z podzemí. Byl bych velice rád, abychom se už nikdy neviděli. A nezapomeňte na svůj slib, že o nás nikomu neřeknete,“ dodal Turan a rychle vyrazil ke svým lidem, kteří šli za skupinou. Zlaton ho ale nehodlal jen tak pustit. Prudce vyrazil za náčelníkem, před kterého se rychle začali tlačit bojovníci, aby ho mohli chránit. Stačilo několik rychlých máchnutí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283549