V reproduktorech znovu zaduněl stejný příkaz. „Zůstaň tady,“ pošeptala Smithovi a rozběhla se do obývacího pokoje. „Kdo je tam?“ houkla ke dveřím a zoufale se snažila, aby její hlas zněl normálně. „Ve jménu zákona, otevřete!“ „Jakého zákona? Nebuďte směšný. Řekněte, co jste zač a co po mně chcete, nebo zavolám policii.“ „My jsme policie. Jste Gillian Boardmanová?“ „Já? Ovšemže ne. Jmenuju se Phillis O’Tooleová a čekám tu na pana Caxtona. A teď byste se měli radši klidit, než zavolám policii a nahlásím násilné vniknutí.“ „Slečno Boardmanová, máme na vás zatykač. Okamžitě otevřete, nebo vyrazíme dveře.“ „Nejsem žádná ‚slečna Boardmanová‘ a volám policii!“ Hlas neodpověděl. Jill čekala a naprázdno polkla. Zničehonic na tváři ucítila horko. Kolem zámku se objevila tenká rudá linka, která vzápětí zbělala a rozzářila se. Pak se ozvalo zapraskání a dveře se otevřely. Stáli v nich dva muži. Jeden vstoupil dovnitř, zakřenil se na Jill a řekl: „Jo, to je ona. Johnsone, prohledejte to tu a najděte ho.“ „Ano, pane Berquiste.“ Jill se mu pokusila zastoupit cestu. Muž jménem Johnson, dvakrát tak velký co ona, ji popadl za rameno, odstrčil stranou a vydal se do ložnice. „Kde máte soudní příkaz?“ vyprskla rozhořčeně. „Chci vidět průkazy – tohle je nehorázné!“ „Nezhoršuj si to, srdíčko,“ poradil jí Berquist. „Nejde nám o tebe; chceme jeho. Buď hodná holčička a možná k tobě budeme shovívaví.“ Kopla ho do holeně. Zavrávoral o krok zpět, což bylo to nejlepší, čeho mohla Jill – stále bosá – dosáhnout. „Zlobivá, zlobivá,“ zapitvořil se. „Johnsone! Máte ho?“ „Je tady, pane Berquiste. Úplně nahatej. Zkuste třikrát hádat, k čemu se právě chystali.“ „To je fuk. Přiveďte ho.“ Johnson se vrátil do obývacího pokoje. Smithe postrkoval před sebou a jednu ruku mu kroutil za zády. „Nechtělo se mu.“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283363
„Nechte ho! Půjde sám!“ Jill se prosmekla kolem Berquista a skočila na Johnsona. Napřáhl se volnou rukou a uhodil ji tak prudce, až odletěla stranou. „Ani to nezkoušej, ty malá děvko!“ Neměl ji udeřit. Nepraštil ji nijak silně, na manželku býval mnohem tvrdší, než utekla k rodičům, a na vězně, kteří odmítali mluvit, ještě víc. Do té chvíle Smith nijak nereagoval ani nemluvil; jednoduše se nechal odvést do obývacího pokoje s pasivním, bezmocným odporem štěněte, které se vzpírá vodítku. Jenže nechápal, co se děje, a tak se o nic dalšího nepokoušel. Když však viděl, jak tento muž srazil k zemi jeho vodního bratra, otočil se, vyškubl se mu – a zvláštním způsobem po něm sáhl. Johnson už tam nebyl. Nebyl nikde. Dočista se vypařil. Jeho přítomnost prozrazovala jen pomalu se narovnávající stébla trávy v místě, kde ještě před chvílí stály jeho nohy. Jill vytřeštěně zírala a pokoušely se o ni mdloby. Berquist zavřel ústa, pak je znovu otevřel a zachroptěl: „Co jsi s ním udělala?“ Nemluvil na Smithe, ale na Jill. „Já? Já nic neudělala.“ „Nelži. V čem je ten trik? Máš tu padací dvířka, nebo co?“ „Kam zmizel?“ Berquist si olízl rty. „Nevím.“ Vytáhl z kabátu pistoli. „Na mě to ale nezkoušej. Zůstaneš tady – on půjde se mnou.“ Smith znovu upadl do stavu pasivního čekání. Nevěděl, co se děje, proto omezil své reakce na minimum. Zbraně však už viděl, v rukách lidí na Marsu, a nelíbil se mu výraz, který se Jill objevil ve tváři, když na ni muž namířil. Grokoval, že se jedná o jeden z kritických zlomů v osobním růstu, kdy je třeba se uchýlit ke správné akci, aby mohl následovat další růst. A tak jednal. Starší ho vycvičili dobře. Přistoupil k Berquistovi; pistole se otočila k němu, ale on se přesto natáhl – a Berquist tam už nebyl. Smith pohlédl na svého bratra. Jill si přitiskla dlaň k ústům a vykřikla.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283363
Do té chvíle Smithova tvář naprosto postrádala výraz, ale nyní se stáhla napětím, když si uvědomil, že nejspíš zvolil špatný přístup. Úpěnlivě se na Jill zadíval a začal se třást. Obrátil oči v sloup, sesunul se do trávy a schoulil se do klubíčka. Jillina hysterie vyprchala jako mávnutím kouzelného proutku. Šlo o naučený reflex: ležel před ní pacient, který ji potřeboval. Neměla čas na vlastní emoce, na strach nebo dumání nad tím, kam oba muži zmizeli. Klesla na kolena a rychle Smithe vyšetřila. Nezachytila dech ani pulz. Přitiskla mu ucho k žebrům. Zpočátku se domnívala, že došlo k úplné zástavě, ale po dlouhé chvíli zaslechla lenivé buch-buch, za nímž po čtyřech pěti vteřinách následovalo další. Připadalo jí to jako schizoidní šok, ale takhle hluboký trans nikdy nezažila, ani na seminářích z hypno-anestezie. Slyšela, že východoindičtí fakíři se dokážou uvést do stavu podobného smrti, ale osobně těm zvěstem nikdy nevěřila. Obvykle by se pacienta v takovém stavu nepokoušela vzbudit a namísto toho by zavolala doktora. Jenže tahle situace se normálu vymykala ve všech ohledech. Události posledních několika minut jejím přesvědčením nijak neotřásly; spíš ji utvrdily v odhodlání nenechat Smithe padnout do rukou úřadům. Po deseti minutách snažení jí však došlo, že neexistuje způsob, jak by ho mohla probudit, aniž by mu ublížila – a možná by se neprobral ani tak. Dokonce ani citlivý, odhalený nerv na lokti nevykazoval žádnou reakci. V Benově ložnici objevila otlučené zavazadlo, větší, než by mělo příruční zavazadlo být, ale zároveň příliš malé, aby se dalo nazvat lodním kufrem. Otevřela ho a uvnitř našla diktopis, kosmetickou taš tičku, pánský oblek, spodní prádlo a všechno, co by mohl vytížený reportér potřebovat, kdyby musel nečekaně vycestovat z města – byla tam i audiolicence, umožňující připojit se k telefonní síti odkudkoli na světě. Samotná přítomnost tohoto zavazadla dokazovala, že se Kilgallen ohledně Benovy nepřítomnosti mýlí, ale Jill neměla čas se nad tím zamýšlet. Jednoduše zavazadlo vyprázdnila a odtáhla do obývacího pokoje.
106 Ukázka elektronické knihy