CAROL MARINELLIOVÁ
„Já?“ „Pokud se o tebe patřičně nepostarám, nic ti nezabrání nesednout do letadla a odletět…“ Na chvilku zavřel oči, protože jeho máma udělala přesně to samé. Jenže tohle je jiné, řekl si v duchu. „Manželství, pečlivě naplánované, nás ochrání oba dva.“ Přešel k dalšímu bodu. A to bylo něco, co vlastně nechtěl říct nahlas nikomu. „Můj otec na tom není dobře,“ začal. „Je to konečné stadium.“ „To je mi líto.“ „Nikdo to zatím nesmí vědět,“ varoval ji Ethan. „Aha, zrovna jsem chtěla zvednout telefon a zavolat to do recepce.“ Neusmál se, jen na ni zíral. „Dělala jsem si legraci,“ povzdechla si Merida a pak zavřela oči, protože dělat si legraci v okamžiku, kdy jí někdo oznámí, že mu umírá táta, asi vážně není nejlepší nápad. „Samozřejmě, že to nikomu neřeknu. Jak dlouho už to víš?“ „Na tom nezáleží.“ Ale záleželo na tom. Vypadalo to, že se toho stalo tolik, zatímco se neviděli. „Jak jsem řekl,“ pokračoval Ethan tak věcným tónem, že se málem ohlédla, jestli za ní nesedí nějaká sekretářka a nedělá si poznámky. „Vnouče na cestě určitě zajistí…,“ luskl prsty, jak hledal vhodné slovo. „Může dát tvému tátovi naději – něco, na co se může těšit?“ navrhla Merida. „Spíš jsem myslel na naše akcionáře. Dá jim to pocit jisté stability.“ Pokud by měla stanovit nějaký okamžik, kdy se pro ni stal úplným cizincem, tak to bylo přesně teď. Ale varovali ji, že je chladný a vypočítavý, stejně jako všichni z jeho rodiny. Nemělo by ji překvapovat, že je to vážně pravda, ale přesto z toho byla rozhozená. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283352