TRISH MOREYOVÁ
když o tom nechtěla mluvit. Její starý přítel a učitel byl berlička, o niž se mohla opřít. V kanceláři kolem ní opatrně našlapoval, snažil se nepůsobit žádný rozruch, ale neustále ji nenápadně hlídal. „Čaj?“ navrhl a jeho úsměv se rozšířil, když souhlasila. Všimla si, že každou chvíli zvedl oči od své práce a pozoroval ji. Kývla a poděkovala a taky se na něho usmála. Loukas zmizel v miniaturní kuchyňce. Poslouchala zvuky, které se odtamtud linuly: tekoucí vodu, klapnutí, když konvici zavřel a zapnul. Usmála se, když slyšela, jak si něco mumlá a zápolí se sáčkem čaje a pokouší se otevřít prastarou lednici. I po čtyřech týdnech se o ni Loukas nepřestal bát. Choval ji jako v bavlnce a ona si uvědomila, že pokud bude Loukas nablízku, nebude tak sama, jak se obávala. Nevěděl, že se o ni už nemusí bát. Jako vždy zapracoval čas. Měla čas, aby se ohlédla zpět, aby jí konečně dalo smysl to, co se stalo. A čím více času od té doby uběhlo, tím větší smysl jí to dávalo. Vlastně už od úplného začátku měla podezření, pokud šlo o motivy jeho jednání. A jak se ukázalo, nemýlila se. Ale protože byl vždycky o krok napřed, šla za ním jako ptáček, který hopsá za rozsypanými drobečky chleba. Mikro peristeri. Malá holubička. Pitomá malá holubička. Tu kabelku jí na Santorini musel ukrást, jinak by ji nedostal tam, kam potřeboval. Navrhl, že nechá brány do paláce nezamčené, aby se cítila v bezpečí. Měla si myslet, že jí nebude bránit, kdyby chtěla odejít. Kdyby ho podezírala, že se o něco – o cokoliv – pokusí, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283349