LOUISE FULLEROVÁ
Nevypadalo to, že by na něj její vztek udělal nějaký dojem. „Musím říct, že mě to trochu překvapuje. Nečekal jsem, že se z tebe stane nervózní nevěstinka,“ prohodil nenuceně. „A to jsem si myslel, že se za mě vdáváš jen pro peníze.“ Suše se zasmála. „Ty ses asi pomátl.“ „Trochu přeháníš,“ pronesl chladně. „Přeháním?“ Nevěřícně vytřeštila oči. „Pokud nechápeš, proč se potřebuju vrátit, tak musíš být ještě bezcitnější a sebestřednější, než jsem si myslela.“ Přimhouřila hnědé oči. „Možná si to jenom neuvědomuješ, protože nemáš žádnou rodinu, na které by ti záleželo,“ zavrčela. Tvář se mu proměnila na kámen. Zachvěla se. A co, že ho možná urazila? Opakovaně jí lhal, tak proč by se k němu měla chovat slušně? Zhluboka se nadechla. „Mně ale na mé rodině záleží. Věděl jsi, že jsem to chtěla povědět dědečkovi osobně. Věděl jsi to, a přesto jsi moje přání ignoroval.“ „Tvůj život. Tvoje přání. Asi zapomínáš, že tu nejde jen o tebe. Jde o nás. Tobě ale na nás nikdy nezáleželo, že, Margot?“ Nejistě na něj pohlédla. Copak je to snad její vina? To ji obelstil, manipuloval s ní a lhal jí. Tělo se jí třáslo vztekem a podrážděním a oči začaly pálit. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Nebude plakat. Neukáže mu, jak moc jí ublížil. Taky tu však nehodlala sedět a naslouchat jeho hloupým obviněním. Ne po všem, co jí řekl a udělal. „To proto, že žádné my není, Maxi.“ Zatajila dech. Částečně doufala, že její slova popře. Samozřejmě to však neudělal. Jen na ni dál hleděl, obličej prázdný a oči klidné. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283348