organizátory jsou Geršuni a Breško-Breškovská. Pleve přichází k Zubatovovi s fotografií Geršuniho a říká, že ta teď musí stát na jeho stole, dokud tento vůdce bojové organizace nebude dopaden. Pro policii je Geršuni postava vyloženě démonická, tajný organizátor všech politických vražd, schopný zatemnit rozum teroristů a posílat je páchat zločiny i proti jejich vlastní vůli. „Celou řadou dobře promyšlených kroků Geršuni postupně, ale spolehlivě vtahoval do svých tenat lidi, které si vybral, a těm pak nezbývalo nic jiného než podrobit se jeho vůli,“ popisuje jeho postup četnický šéf Spiridovič. „V nátlaku a vlivu Geršuniho na své oběti bylo cosi až satanského. Tento muž, který u sebe vždy měl několik různých osobních dokladů, se zdál nepolapitelný.“ Policie dlouho nemůže pochopit, kdo stojí za Geršunim. Vůdce bojové frakce a jeho nadřízený Michail Goc si vytvoří důmyslný systém šifrované korespondence: pravidelně si vyměňují pohlednice, ale na textu naprosto nesejde – důležitý je výhradně obrázek. Když je na pohlednici žena (zpravidla nějaká populární italská operní pěvkyně), jsou zprávy špatné: operace je na pokraji nezdaru nebo už dokonce ztroskotala. Mužská postava naopak znamenala úspěch a nevědomými zvěstovateli teroristických úspěchů se obvykle stávali známí ruští spisovatelé – Maxim Gorkij, Leonid Andrejev, Anton Čechov…
Osedlat ďábla Sergej Zubatov dál zdokonaluje svou síť agentů a provokatérů po celé zemi a postupně získává mimořádný vliv na Pleveho. Neustále ho přemlouvá, aby podporoval i jeho hlavní experiment – soustavu policejně organizovaných odborových spolků. Nezapomíná přitom zmínit, že zuřivým odpůrcem tohoto projektu je ministr financí Witte. Pleve s radostí schvaluje spuštění těchto odborových kroužků ve velkých ruských městech, především v Petrohradu, Moskvě, Oděse a Kyjevě. Zubatov hledá pro své kroužky vhodné vůdce. Tak se k němu v hlavním městě dostává perspektivní kandidát na roli odborového předáka petrohradského dělnictva – kněz Georgij Gapon. Ve svých pamětech Gapon později tvrdí, že důvěru k Zubatovovi nikdy nechoval. Už nazítří spolu ovšem debatovali až do tří v noci. Ať tak či onak, pravoslavný kněz zanedlouho začíná pro Zubatova pracovat. Zubatov před ním nikterak neskrývá svou nenávist vůči revolucionářům: „Tohle je ten jed, který šíří mezi lid,“ říká a ukazuje mu výtisk listu Revoljucionnaja gazeta, vyrobený v zahraničí a nelegálně dovezený do Ruska. Kněze
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283346
noviny velmi zajímají, prosí policejního náčelníka, aby si mohl půjčit výtisk s Kropotkinovým článkem, a Zubatov mu vyhoví. Gapon vděčně slibuje, že se o Vánocích vypraví do Moskvy a podívá se, jak tam fungují Zubatovovy kroužky. V Moskvě se Gapon setká s jedním novinářem, který mu vysvětlí, v čem spočívá skutečný smysl Zubatovových „odborů“: „Je to jen past nastražená policií, aby se oddělili dělníci od inteligence. Má to vést ke zkáze celého politického hnutí. Podlamuje to sílu dělníků. To jsem zpočátku nepochopil a souhlasil jsem, že pro ně budu pořádat přednášky. Když jsme ale prohlédli, oč tu jde, z té jeho organizace jsme odešli.“ Poté se Gapon vypraví na vánoční bohoslužbu a vidí tam všechny nejvyšší moskevské státní úředníky v čele se Zubatovovým protektorem, náčelníkem moskevské policie Dmitrijem Trepovem. „Místo upřímné modlitby, tryskající z hloubi srdce, jsem zažil jen parádní uniformy. Měl jsem takový dojem, že tento velký den tu nikoho neoslovuje a že ti lidé si hledí jen sami sebe či nanejvýš svých sousedů. S obyčejnými lidmi policie zacházela naprosto neurvale a já se jednoho nešťastníka, jehož strážník zcela bez důvodu praštil do tváře, nakonec musel zastat. Tak vida, řekl jsem si, tihle samozvaní ochránci lidu, kteří si hrají na to, že pracující organizují, aby zlepšili jejich životní podmínky, s lidmi ve skutečnosti zacházejí jako s dobytkem.“ Gapon dospívá k názoru, že všichni nejvyšší hodnostáři Ruské pravoslavné církve jsou aktivními agenty tajné policie: udání sepisuje šéfredaktor měsíčníku Missioněrskoje obozrenije (Misionářský přehled) i sám Pobedonoscev. „Ruští popové jsou obyčejní poskoci ochranky, ba cosi ještě horšího – policie přece chytá jen těla svých obětí, zatímco kněží se zmocňují jejich duší; to oni jsou skutečnými nepřáteli pracujících a dalších trpících tříd,“ pochopí Gapon. I nadále však zůstává věrný svému snu, že „osedlá ďábla“, a rozhodne se, že se o tuhle hru pokusí: „Budu se tvářit, že podporuji Zubatovovu politiku, ale zároveň budu směřovat k vlastnímu cíli a vytvořím skutečný odborový svaz dělnictva.“
Dva světy, dva Němci Pleve stejně jako Zubatov upřímně věří, že když se podaří dostat veřejnost pod přísnou kontrolu, nastane klid. Představy o kontrole však mají různé. Než byl Pleve jmenován ministrem vnitra, působil jako státní tajemník Velkoknížectví finského, kde společně s generálním gubernátorem Bobrikovem tvrdě prosazoval rusifikační politiku. Pleve dosáhl toho, že se poprvé za de-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283346
vadesát let od připojení Finska k Rusku úředním jazykem území stala ruština. Krátce nato začal platit i zákon o branné povinnosti Finů a přitvrdila také cenzura. Když Pleve stane v čele ministerstva vnitra, ve své rusifikační politice pokračuje, ale tentokrát už v celostátním měřítku. Týká se to zejména Kavkazu, kde jsou vůči původnímu obyvatelstvu zaváděny četné represe (až po konfiskaci majetku arménských církví). Drtivá většina vlády včetně Witteho a Pobedonosceva je proti – pro je jedině Pleve. Toho ale podporuje car Mikuláš, který se rozhodne pro Pleveho řešení. Národnostní politika se stane jedním z hlavních důvodů neustálých rozepří mezi ministrem financí Wittem a ministrem vnitra Plevem. Oba pocházejí z německých pravoslavných šlechtických rodin, ale jejich životní osudy se značně liší. Witte se narodil v Tiflisu (dnešní Tbilisi), pak studoval na gymnáziu v Kišiněvě a na oděské univerzitě, načež pracoval v Oděse a v Kyjevě. Roku 1871, když Witte čerstvě dostudoval na místní univerzitě, propukl ve městě protižidovský pogrom. Mnozí univerzitní studenti byli Židé a pokusili se založit oddíl židovské sebeobrany. Policie přitom zatýkala židovské studenty, kdežto pogromisty nechala na pokoji. Sympatie mladého Witteho byly přirozeně na straně spolužáků. Zkušenosti Pleveho byly traumatičtější. Narodil se ve Varšavě a tam studoval na gymnáziu – až do okamžiku, kdy ve městě propuklo protiruské povstání. Dětství a mládí Vjačeslava Pleveho bylo velmi pohnuté: při protiruských bouřích ve Varšavě zažil, jak Poláci strhávali ruskojazyčné vývěsní štíty, zasílali místním Rusům výhružné dopisy či útočili na pravoslavné hřbitovy, kde dupali po hrobech a rvali z nich květiny. Do svých sedmnácti si tak mladý Pleve připadal jako „ruský okupant“. Roku 1863 se přestěhoval k matčiným příbuzným do Kalužské gubernie, kde dostudoval gymnázium a přihlásil se na právnickou fakultu moskevské univerzity. Tam byl přirozeně považován za Němce, ale všemožně se snažil vypadat jako Rus a svou ruskost neustále dokazovat. Tohle o nenáviděném Plevem píše Witte: „Jak už to u renegátů bývá vždycky, začal být velmi nesnášenlivý vůči všemu, co nebylo pravoslavné. Nemyslím si o něm, že by v Boha věřil víc než v ďábla, nicméně ve snaze zalíbit se úplně nahoře a také moskevskému generálnímu gubernátorovi velkoknížeti Sergeji Alexandrovičovi všude demonstroval svou mimořádnou zbožnost: jakmile se stal ministrem vnitra, okamžitě odcestoval do Moskvy – k modlitbám v Trojicko-sergijevském klášteře.“
99
Ukázka elektronické knihy