KA P I TO LA 3 . D I A L E K T I K A B E Z I D E N T I T Y: IDEA PŘÍRODNÍCH DĚJIN
DĚJINY A ESTETICKÁ FORMA
K vypracování koncepce dějin Adorna prvotně nepodnítila filosofie. Jeho raná filosofická průprava se točila kolem Kanta a Husserla, v zásadě ahistorických myslitelů, u nichž filosofie dějin nemá ústřední postavení, pouze doplňuje podstatné epistemologické teorie. Adorno si poprvé uvědomil živoucí význam historické dimenze díky studiu hudby; jeho pojetí dějin zůstalo zavázáno této estetické oblasti, jež byla jeho zdrojem. Hudba, často označovaná za nejabstraktnější umění, je v historickém smyslu uměním nejkonkrétnějším. Žádné jiné umění tím totiž nemá tak niterný vztah k časové dimenzi. Sama kompozice je historií: smysl jednoho každého pomíjivého tónu je určován a určuje to, co bylo a bude. Zvuk hudby se rozvíjí v kontinuální, pomíjivé přítomnosti. Jak Adorno píše: „Hudba je časové umění, jež je samým svým médiem vázáno na formu následnosti, a je tudíž stejně ireverzibilní jako čas. Jakmile začne, musí pokračovat, musí vytvářet něco nového, rozvíjet se.“1 A tedy: „Historie není dílu vnější.“2 Neplatí to pouze v obecném, fenomenologickém smyslu hudební temporality, nýbrž konkrétně se zřetelem k obsahu; samotný smysl materiálních principů hudby, disonance a harmonie, struktury a formy, je historicky určen. Viděno perspektivou historické přítomnosti Schönbergovy atonálnosti, klasická disonance ztrácí svůj význam. Z Beethovenovy revoluční nezvyklosti se stává klišé a kdysi tvůrčí objev tematického vývoje degeneruje 1
2
T. W. Adorno: Stravinsky. Ein dialektisches Bild (1962), in: Quasi uni Fantasia. Musikalische Schriften, II, Frankfurt am Main: Suhrkamp 1963, s. 208. T. W. Adorno: poznámky k Reproduktionstheorie, I, nepublikováno, Frankfurt am Main, Adornova pozůstalost, s. 51.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283304