98
Mobilizace
Sudetští Němci ničí československé pohraniční sloupy, září 1938. Skutečnost, že téměř jednu čtvrtinu občanů Československa představovali Němci, nemohla v případě války zůstat bez vlivu na strategickou situaci republiky. (Foto: H. HOFFMANN, Hitler befreit Sudetenland, Berlin 1939)
Během války by byla loajalita národnostních menšin podrobena výjimečné zkoušce, zvláště pokud by jejich zástupci museli bojovat proti rodákům žijícím na druhé straně hranice a vystupujícím v roli osvoboditelů zpod československého jha. Kdyby na podzim 1938 došlo k československo-německému ozbrojenému konfliktu, právě v takovéto situaci by se ocitli sudetští Němci sloužící v československé armádě. To stejné mohlo potkat Maďary a Poláky, kdyby se v Budapešti nebo ve Varšavě (což vojenští činitelé v ČSR nemohli vyloučit) rozhodli vstoupit do války. Československé velení muselo vzít v úvahu, že v důsledku konfliktu svědomí by alespoň část občanů příslušejících k národnostní menšině byla nebo v kritickém okamžiku mohla být k republice neloajální. Z tohoto důvodu musela armáda už v době míru vypracovat vhodnou národnostní politiku. Podle výpočtů hlavního štábu z května 1936 sloužilo v československé armádě v době míru 20,2 % vojáků a poddůstojníků německé národnosti a 6,5 % maďarské. Odpovídalo to víceméně počtu mužů, na které se vztahovala mobilizace (ve věku 20–50 let), mezi nimiž bylo 22,5 % Němců a 7,1 % Maďarů. V celém důstojnickém sboru (včetně záložních důstojníků) sloužilo 11,8 % Němců
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283296
Mobilizace
99
a 1,8 % Maďarů, z toho tvořili mezi profesionálními (aktivními) důstojníky Němci jen 3,5 % a počet Maďarů byl prakticky zanedbatelný.75 Pro srovnání uvádím, že procento německého obyvatelstva v měřítku celého státu v té době činilo 22,3 % a maďarského 4,8 %. Výrazně nižší procento Němců a Maďarů mezi důstojníky, než vyplývalo z celkových národnostních poměrů v zemi, bylo výsledkem cílené kádrové politiky vedené od prvních let nezávislosti a složitých společenských a národnostních podmínek. Na jednu stranu se vojenské velení snažilo Čechům a Slovákům zajistit výraznou převahu v aktivním důstojnickém sboru, což vyplývalo z nedůvěry, s jakou vnímalo neslovanské národnosti. Na druhou stranu Němci a Maďaři často neuměli česky natolik dobře, aby mohli být přijati na vojenskou akademii, neprojevovali zájem o tuto kariéru, zajisté je také nelákal nízký materiální a společenských status československých důstojníků jako profesní skupiny. V praxi to všechno vedlo k velmi výrazné dominanci Čechů v důstojnickém sboru, protože příslušně kvalifikovaných slovenských důstojníků bylo v prvních letech samostatnosti málo. Tato tendence přetrvávala až do sudetské krize. Přes různé pobídky vojenského velení v roce 1938 představovali Slováci sotva 3,5 % důstojnického sboru, tedy stejně jako Němci. Lze to vysvětlit tím, že mladí muži slovenské národnosti se neztotožnili s Československou republikou, i vlivem autonomistické propagandy.76 Byla to předzvěst postoje slovenských vojáků v případě vypuknutí války. Kádrová politika omezující počet německých a maďarských důstojníků byla vůbec možná pouze díky poměrně malému početnímu stavu aktivního důstojnického sboru, což v době míru umožňovalo obsadit většinu pozic důstojníky české národnosti. V roce 1935 bylo mezi 2 730 veliteli rot 120 aktivních důstojníků, 187 záložních důstojníků německé národnosti a 11 záložních důstojníků maďarské národnosti. Na 468 velitelů praporů připadalo celkem 27 Němců (včetně dvou patřících k zálohám). Ještě snáze se armáda obešla bez německých a maďarských důstojníků na vyšších velitelských pozicích, kde jich sloužilo sotva 7 %, respektive 1 %. Velitelem pluku byl pouze jeden Němec a žádný nevelel divizi nebo sboru.77 (Dříve byli veliteli divizí dva generálové
75 VÚA–VHA, MNO, HŠ, 1. odd., 57 1/1, studie z května 1936. V tomto dokumentu zahrnují údaje o Maďarech také malou skupinu osob příslušejících k jiným neslovanským národnostním menšinám, např. k německy mluvícím Židům. Téma výše zmíněné studie viz také: SANDER, R.: Válečná československá armáda, s. 34–43. Podobná struktura důstojnického sboru se formovala již v první polovině dvacátých let. (Viz ZÜCKERT, Martin: Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität. Die tschechoslowakische Armee und ihre Nationalitätenpolitik 1918–1938. München 2006, s. 107–108.) 76 ZÜCKERT, M.: Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität, s. 108–109, 114–119. 77 VÚA–VHA, MNO, HŠ, 1. odd., 57 1/1, studie z května 1936; srov.: SANDER, R.: Válečná československá armáda, s. 36.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283296
100
Mobilizace
německé národnosti: Arnošt Hittl v letech 1930–1933 a Josef Köppl v letech 1925–1931.)78 Princip omezování zastoupení Němců a Maďarů nemohlo československé vojenské velení uplatňovat v takové míře u záložních důstojníků, protože na jejich místo nemělo dostatečný počet vhodně vycvičených Čechů a Slováků. Podle údajů z roku 1935 mělo nejvíce německých a maďarských záložních důstojníků dělostřelectvo (21,5 %), ženijní jednotky (21 %), jezdectvo (16 %) a automobilní jednotky dělostřelectva (16 %), zatímco pěchota jich měla jen 14 %, tedy téměř stejně jako jich bylo v rámci celého profesionálního důstojnického sboru. Nejmenší procento neslovanských záložních důstojníků připadalo na formace považované za obzvláště důležité, například letectvo (0,7 %) a telegrafní vojsko (3,5 %), v pevnostních jednotkách a jednotkách útočné vozby (patrně) nesloužili vůbec.79 Vzhledem k poměrně značnému počtu německých záložních důstojníků byla po zářijové mobilizaci jejich přítomnost v ozbrojených silách znatelná. Žádný z nich sice nevelel pluku ani samostatným praporům u pěchoty a u telegrafního vojska, ale už v případě dělostřelectva tomu bylo u tří pluků, jedné samostatné skupiny, dvou samostatných oddílů a tří dělostřeleckých protileteckých skupin. U ženijního vojska velel Němec jednomu ze tří praporů a u letectva jedné peruti a jedné letce. Žádnému německému vyššímu důstojníkovi nebylo svěřeno velení sboru nebo divize, ale několik jich zaujímalo odpovědné pozice ve štábech, nejčastěji řídili jednotlivé služby nebo zbraně. Německý plukovník Josef Janisch velel dokonce protiletecké obraně celé III. armády.80 Zdá se, že němečtí aktivní důstojníci byli vůči československému státu jako celek loajální. Přesto pokládal český důstojník hlavního štábu Alfréd Ressel jejich postoj za nejistý a zdůrazňoval, že někteří z nich se po Mnichovu stali agenty německé rozvědky a začali po 15. březnu 1939 sloužit ve wehrmachtu. Nelze však generalizovat.81 Ze zjištění Pavla Šrámka vyplývá, že během mnichovské krize byl v důstojnickém sboru odhalen pouze jeden případ špionáže ve prospěch Německa, po mobilizaci sloužila většina důstojníků německé národnosti věrně. Kromě těch, kteří se později přihlásili do wehrmachtu, můžeme uvést také velitele letky majora Otu Baiera, který po Mnichovu formálně změnil svou národnost na českou, aby zůstal v československé branné moci.82
78 ŠRÁMEK, Pavel: Důstojníci německé národnosti v československé meziválečné armádě. In: TAUCHEN, Jaromír – SCHELLE, Karel (ed.): Češi a Němci v meziválečném Československu. Ostrava 2013, s. 256. 79 VÚA–VHA, MNO, HŠ, 1. odd., 57 1/1, studie z května 1936. 80 ŠRÁMEK, P.: Důstojníci německé národnosti, s. 257–258. 81 RESSEL, Alfréd: Mnichov ve vzpomínkách a v kritice důstojníka generálního štábu československé armády. Historie a vojenství 18, 1969, č. 2, s. 309–310. 82 ŠRÁMEK, P.: Důstojníci německé národnosti, s. 258–260.
Ukázka elektronické knihy