Filmový producent mrtev:
DLUHY OPĚT ZABÍJELY! Nadějný producent Milan Kyncl
natáčení dnes již divácky úspěš-
v noci na středu ukončil svůj život
ného Varhaníka u sv. Víta značně
skokem do Vltavy. Naše šetření
zadlužil a ze zoufalství se zastřelil,
ukazuje, že mladý muž byl po krk
jde o druhý podobný případ. Na-
v dluzích a natáčení filmu podle ro-
vzdory tragickým osudům mnoha
mánu Jiřího Karáska hrozilo fias-
filmových hvězd i producentů však
kem. Po únorové smrti producen-
stříbrné plátno nepřestává vábit
ta Stránského, který se uprostřed
mládež příslibem bohatství a slávy.
Vedle dlouhých palcových titulků „Deset dní se toulala po vraždě svého muže v lesích“ a „Přednosta poštovního úřadu s revolverem v ruce zneužíval dceru svého podřízeného a připravil rodinu o peníze a čest“, které zabíraly většinu prostoru, si zprávičky vmáčknuté menším písmem po straně nejspíš všiml málokdo. Ostatně ji tamtéž doplňovaly titulky jako „Během rvačky ukousl protivníkovi špičku nosu“ nebo „Za živa pohřbil markýze“. Sattler však tušil, koho případ patrně zaujal – ostatně každé noviny měly zavedeného policejního lokálkáře, reportéra, který znal toho či onoho strážníka tu či onde a dokázal leccos vyzvědět. Pranic se mu to nezamlouvalo, zvlášť ta noticka o „našem šetření“. Vrátil noviny Křížkovi. „Reportéry stranou, co si o té záležitosti zatím myslíte?“ Adam Křížek pokrčil rameny. „Mohla to být skutečně sebevražda – i když ten chybějící film a náčiní jsou trochu podezřelé. Možná je ale Kyncl někde uložil a nestihl to ostatním říct.“ „Vzhledem k nejisté povaze Kynclovy smrti mne momentálně nejvíc zajímá motiv – a to zejména v případě členů jeho štábu,“ řekl Sattler zvolna.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283254
„Co jeho věřitelé?“ „Dokud byli přesvědčeni, že mají šanci své peníze získat zpět, proč by Kyncla zabíjeli a přišli tím o ni? Ne; Milan Kyncl podle všeho žil filmem, a konkrétně svým filmem. Toužil z něj učinit první československý zvukový film. To by nebyl zrovna malý úspěch.“ „Konkurence?“ nadhodil Křížek. „Právě to by mne zajímalo. Nicméně vzhledem k napůl amatérské povaze Kynclovy práce bych se nejdříve soustředil na okruh lidí nejblíž něj – tedy na štáb.“ Sattler si propletl prsty na rukou. „Podle libretisty Tomáška se Kyncl v týdnu před smrtí pohádal přinejmenším se dvěma lidmi – režisérem Sovou a finančníkem filmu Rudolfem Lenochem.“ „Ví, kvůli čemu?“ „Ve druhém případě patrně penězům a nedostatku informací o natáčení. V prvním těžko říci.“ „Ten režisér vypadá, že není tak těžké se s ním poštěkat. Vždyť jste mi říkal, jak křičel na toho chudáka kameramana.“ Sattler upil ze šálku svého čaje. Pohled mu padl na porcelánovou soupravu, noviny a sušenky na stole, a vůně tmavého vyzrálého pu-erhu, papíru a inkoustu s sebou přinesla živou vzpomínku na všechna ta odpoledne v hradčanské vile nad talíři obsypanými dobrotami od paní Jany. Jak nedávno se to někdy zdálo, jako by svět za války a po ní byl jen pomíjivým snem, z nějž se člověk probudí zpět do známého, byť ne dokonalého světa nepřevráceného naruby. „Zabíjel právě teď?“ vytrhl ho z náhlého zamyšlení přítelův hlas. „K Miltonově smrti došlo jen krátce poté, co oznámil svůj úmysl natočit Dvojníka jako mluvený snímek. Právě to mi na jeho sebevraždě nesedí nejvíce a uvažuji, zda to nemohlo pro někoho být motivem…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283254
Křížek svraštil čelo. „Copak by to někomu z nich mohlo uškodit?“ „Pro tvář němého filmu může zvuk potenciálně být katastrofou…“ „Vy jste v nějakém plátku četl, čeho se bojí Možuchin, že? A myslíte si, že Kasparides by na tom s tou svou fistulí mohl být podobně, jenomže s tou drobnou nevýhodou, že na stříbrném plátně nestačil ani prorazit v němých rolích?“ „To je pouze jedna možnost,“ pokýval Sattler. „Co si myslíte o slečně Líbezné? Má podle vás nějakou šanci se ve světě filmu prosadit?“ „Kde jste nechal oči, příteli?“ odfrkl si Křížek. „Naďa je úchvatná, a vsadil bych se, že na stříbrném plátně tím spíš. Když si orámuje oči černí a namaluje rty, jako měla na setu, určitě na něm bude vypadat jako egyptská kněžka nebo bohyně, daleko úžasněji než doopravdy. Černobílá jí bude slušet. Pokud se někdy rozšíří barevný film, ženám jako ona to spíš uškodí, než pomůže. Kontrast herečkám jako ona sedne víc než barva. Ostatně ani zvukový film jí nejspíš neprospěje… Slyšel jste, jak mluví. Starověká bohyně nemůže mít přízvuk jako žižkovská švadlena.“ „Přízvuku se dá odnaučit,“ namítl Sattler. „Dočetl jsem se, že jiné herečky už se pilně učí německy, anglicky a francouzsky, aby mohly hrát ve zvukových filmech v zahraničí. Proč by se ona nenaučila jiné dikci? Ne; ta, kterou zvuk zasáhne nesmírně, není Naděžda Líbezná.“ Křížek přikývl a pomyslel na Jossy Farskou s jejíma dětsky jasnýma očima, jemnými lícními kostmi a plnými rty. Začít hrát o deset let dřív, mohla se stát zjevením. Její tvář by mohla viset na plakátech po celé Praze i mnohem, mnohem dál. Stejně jako Dánka Asta Nielsenová před válkou i krátce po ní z nich mohla shlížet na davy obdivujících mužů i žen po celé Evropě. Svým způsobem
100
Ukázka elektronické knihy