Opěrné oblouky u nové hradby, do nichž byly zasazeny domky Zlaté uličky. V nich však nebydleli alchymisté, kteří by zde – jak tvrdila pověst – pomocí zázraků vyráběli zlato, ale žili v nich od konce 16. století hradní střelci, aby to měli blízko do zaměstnání. Nastěhovat se sem mohli ale pouze pod podmínkou, že nebudou vyhazovat do Jeleního příkopu otevřenými okny odpadky. Když byla funkce hradních střelců jako strážců Pražského hradu koncem 18. století zrušena, domky ve Zlaté uličce zůstaly, ale bydleli v nich řemeslníci (a mezi nimi i několik zlatníků) pracující na Hradě. Ti si začali bez dovolení stloukat na protilehlé straně u staré hradební zdi z 12. století různé dřevníky či přístřešky. Protože tyto svérázné přístavky zúžily Zlatou uličku asi na půldruhého metru, musely být odstraněny. Přidám ještě krátkou zmínku o domku č. 14, jenž byl opatřen vývěsním štítem se sovou, křišťálovou koulí, kartami a kočkou. Před druhou světovou válkou (tedy před rokem 1939) v něm žila známá pražská věštkyně, kartářka a jasnovidka Matylda Průšová, uměleckým jménem Madame de Thébes. Protože za války věštila konec Hitlerovy říše, byla zatčena a zemřela při výslechu gestapa. JELENÍ PŘÍKOP původně nebyl z obranných důvodů zalesněn, pouze kolem potůčku Brusnice, který jím protéká, rostly vrby a svah otočený k jihu byl osázen sazenicemi vinné révy. Počátkem 16. století tu žili jeleni (kteří mu dali jméno) a další vysoká zvěř jako daňci nebo mufloni. Posledních pětadvacet těchto čtyřnohých obyvatel příkopu snědli v polovině 18. století francouzští vojáci okupující Prahu. Za vlády císaře Ferdinanda V. (tedy před rokem 1848) měl příkop pronajatý zahradník tohoto panovníka a na prohlídku sem mohly přijít „slušné osoby“, které si zakoupily vstupenku. V jedné části příkopu bývali chováni od roku 1920 medvědi. Poté, co v létě roku 1942 jeden z nich zaútočil na chovatele, byli čtyři zastřeleni a dva zbylí byli o rok později přestěhováni do pražské zoo. Po druhé světové válce byli do oné části Jeleního příkopu nastěhováni noví „prezidentští“ medvědi, ale asi o patnáct let později éra zdejších huňáčů skončila. DOMKY VE ZLATÉ ULIČCE Zajímavou podrobnost o zdejších domcích prozradil v druhé polovině 19. století novinář a spisovatel Jan Neruda, jenž o nich napsal reportáž. Podle něj mívaly mezi stropem a stříškou nízké podkroví, které majitelé oněch minichaloupek pronajímali. Kdo si toto podkroví pronajal, ten se v něm ale nemohl ani pohodlně posadit a musel pouze ležet; proto se těmto lidem říkalo „nocleháři“.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283219
Ze Zlaté uličky přejdeme ke kostelu a klášteru sv. Jiří (15). Kostel vyrostl z malého kostelíka, který jsme viděli na mapce hradiště Pražský hrad z 10. století. Zdobí ho dvě bílé věže z opuky, vysoké 41 metrů; ta robustnější, při pohledu na průčelí vpravo, dostala jméno Adam, zatímco vlevo se tyčící Eva je štíhlejší. Zdejší klášter byl roku 1782 zrušen, v části budov byli ubytováni vysloužilí kněží a v druhé, přestavěné na kasárna, žili dělostřelci; svého času tu bylo vojenské vězení. Když dojdeme Jiřskou ulicí znovu na třetí nádvoří, uvidíme nad hlavami spojnici (16) mezi Starým královským palácem a katedrálou sv. Víta (17). V katedrále se měly odehrávat především korunovace českých králů; podstoupilo je 26 králů a 28 královen.
KOSTEL A KLÁŠTER SV. JIŘÍ Kdybychom od tohoto církevního objektu zašli do Vikářské ulice, došli bychom ke známé Vikárce, což bývala koncem 19. století hospůdka, kam chodíval rád Svatopluk Čech, který právě odtud poslal svého literárního hrdinu pana Matěje Broučka do husitské Prahy. V knize Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století ho ubytoval na Staroměstském náměstí v domě zvaném U Kamenného zvonu, protože má na nároží vytesaný zvon (narodil se v něm budoucí císař Karel IV.). Podle historiků patřil dům v době husitských nepokojů Janu Domšíkovu, jehož Svatopluk Čech v knize nahradil Jankem od Zvonu.
SPOJNICE Podle některých pramenů nechal postavit dřevěnou spojnici mezi druhým patrem královského paláce a budovanou katedrálou již Karel IV., ovšem jisté to není. Naopak prokázáno je, že kamennou krytou chodbu se dvěma oblouky a jedním sloupem nechal v letech 1490–1493 postavit Vladislav II. Jagellonský. Spojovala královské soukromé pokoje, zřízené v prvním patře nového severního přístavku Královského paláce, a katedrální oratoř neboli soukromou modlitebnu určenou pro něho a jeho rodinu. V 16. století musela být spojnice podepřena šesti trámy, později dostala omítnutý cihlový plášť a cihelnou nástavbu. KATEDRÁLA SV. VÍTA Na místě dnešní katedrály založil kníže Václav (budoucí svatý) zřejmě před rokem 935 nejprve rotundu, kterou v 11. století nahradila přibližně na stejném místě větší bazilika. Oba tyto kostelíky se nacházely nad hroby tří svatých, jimž byly zasvěceny – tedy sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Dnešní nádherná stavba, jíž se obvykle říká zkráceně katedrála sv. Víta, byla postavena proto, že pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, které potřebovalo odpovídající honosný svatostánek. Katedrála čekala na svoje dokončení od roku 1344 dlouhých 585 let, ovšem od počátku 15. století až do druhé poloviny 19. století se tu z různých důvodů nepracovalo. Dokončena byla v roce 1929. Je dlouhá 124 metrů, v nejširší části má šířku 60 metrů, výška klenby dosáhla 33 metrů a vejde se do ní osm tisíc lidí. KORUNOVACE se týkaly výhradně králů, zatímco česká knížata byla pouze usazována na kamenný stolec stojící v areálu Pražského hradu. Během korunovace byl král nejprve pomazán svatým olejem (což byla směs olivového oleje, balzámu a myrhy, která na něj měla přenést boží milost) a teprve pak dostal na hlavu korunu (odznak vysokého postavení), do levé ruky jablko (symbol plodnosti, někdy i nesmrtelnosti) a do pravé žezlo (považované za symbol ratolesti a stromu života).
Méně známá první česká královská koruna, kterou měl na hlavě roku 1085 první český král Vratislav I.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283219
KORUNOVAČNÍ KLENOTY Obyvatelé Českého království dlouho většinou nevěděli, jak vlastně české insignie vypadají. To se změnilo teprve roku 1857, kdy měl možnost je poprvé nakreslit přítel Jana Nerudy, tehdy čtyřiadvaceti letý malíř Josef Scheiwl. Ten vzpomínal, že si pokaždé musel na práci obléci slavnostní oděv a bílé rukavice, a když večer ukládal za dohledu komise klenoty na místo, byl o tom pokaždé sepsán protokol potvrzující, že jsou v naprostém pořádku. Během malířovy práce stála přede dveřmi stráž, někdo stále sledoval každý jeho pohyb a jemu z toho všeho bylo – jak přiznal – úzko. Nakonec však byl šťastný, že se mohl tohoto úkolu ujmout. První dvě černobílé fotografie byly zhotoveny teprve v říjnu 1868, první barevný snímek vznikl roku 1911 a filmaři mohli klenoty a Korunní komoru navštívit za dohledu strážných až v září roku 1929. Za zmínku možná stojí, že když chtěli odborníci v srpnu roku 1911 zkontrolovat stav korunovačních klenotů, byly zámky dveří Korunní komory natolik zrezivělé, že k jejich otevření bylo nutno přivolat zámečníka. JIŽNÍ ČÁST Původně byl právě v této jižní části hlavní katedrální vstup, protože nedalekou jižní hradní bránou vcházela do areálu Pražského hradu z města pod hradčanským svahem (z dnešní Malé Strany) procesí apod. Když byla koncem 16. století jižní brána zrušena, začal se používat nový hlavní vstup do katedrály, který se nacházel a stále nachází na její západní straně.
V tomto výjimečně nádherném svatostánku měly také nalézt trvalý domov české korunovační klenoty neboli insignie. Z nich nejslavnější je v pořadí druhá královská koruna, kterou nechal roku 1346 zhotovit Karel IV., a protože ji zasvětil svatému Václavu (tedy knížeti Václavu I.), říká se jí svatováclavská. S korunovačními klenoty souvisí jižní část svatovítské katedrály, kterou si nyní ve stručnosti představíme.
Nádherné jižní průčelí katedrály sv. Víta.
100 Ukázka elektronické knihy